Na západní frontě klid

V nemocnicích jsou doktoři, kteří si zkoušejí různé pokusy na zraněných, kteří jsou na tom poté hůř než předtím. Josef Hamacher, dostal kulkou do hlavy, má potvrzení, že trpí náhlým pomatením smyslů, má „volňáska“, může si prakticky dělat, co chce. Leží na pokoji s Albertem a Paulem všechno ví, a radí ostatním. Postup času se Paulovi vede lépe, už může o berlích chodit. V dalších poschodích nemocnice jsou lidé s tetanem, slepí a nemocní s průstřely plic, pánve, boků, ledvin, varlat a žaludku. Paul se až z toho děsí, když vidí různé diagnózy a to je tohle jen jedna z mnoha nemocnic.

„Jsem mladý, je mi dvacet let, ale ze života neznám nic než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti a spropastní utrpení. Vidím, že národy jsou štvány proti sobě a že se mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že ty nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby to všechno bylo rafinovanější a trvalo to co nejdéle.“

Nejstarší z nich je Lewandowski, je mu čtyřicet, leží tam deset měsíců s průstřelem břicha. Měla by přijet jeho žena – uspořila si na cestu. Neviděl ji dva roky, ona mezitím porodila dítě. Lewandowski je rád, že ji uvidí, ale chtěl by něco i víc. Probírá to s ostatními, jak je na vojně zvykem. Druhý den přijela jeho manželka – Marja. Ostatní, co leží na pokoji hrají hlasitě skat, Albert hlídá dítě a další dva hlídají u dveří, kdyby někdo přišel. Mezitím Lewandowski s ženou mají chvíli pro sebe. Po několika týdnech chodí Paul na rehabilitaci, kde cvičí nohu. I Albertovi se pahýl hojí, má jet do rehabilitačního ústavu.

Paul dostává dovolenou, matka ho nechce pustit zpět, matka je na tom zdravotně ještě hůř než minule. Paul se loučí s Kroppem, je to pro něj těžké.

1. Kapitola

Je zima, Paul je zpět na frontě, už ani nepočítá dny. Život tam je jednoduchý, jejich jediný cíl je přežít, ostatní věci neřeší.

Detering chtěl utéct zpět domů, už o něm nikdo neslyšel. Berger chtěl donést zraněného psa, umřel, když pro něj šel. Müllerovi vpálili do žaludku světlici, když umíral, dal Paulovi boty, které mu daroval Kemmerich – po Paulovi je má zamluvené Tjaden.

Vojáci neměli, co jíst a mír, o kterém se všude různě mluvilo, stále nepřicházel. Katza vypráví jednu z historek, která je o tom, že i raněné s jednou nohou posílají do války.

Velitel roty, Bertnick také umřel. Utiskovali je Angličané a on na ně střílel – sejmuli ho. Leer při té příležitosti umírá také, střepina, která ranila Bertnicka mu trhá bok.

Měsíce ubíhají, je léto 1918, každý ví, že válku prohrávají, ale stále se pokračuje, i když vojáci jsou podvyživení a slabí. Dojde i na Katzu, má roztříštěnou holeň, Paul ho bere na záda a honem ho nese k saniťákům, chvíli odpočívají, mění si kontakty – protože Katzu pošlou domů, tak aby se po konci války spojili, bohužel při cestě trefí Katzu střepina do hlavy, která stačí na to, aby ho zcela usmrtila – zeměbranec Stanislav Katzinsky už není.