Na západní frontě klid
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Paula přijede navštívit sestra s otcem. Matka je v nemocnici, ale nemají peníze na operaci a péči o matku, otec dělá přesčasy, aby se aspoň trochu uživili.
Kapitola
Paul se vrací zpět ke svým kamarádům do čety. Má výčitky, že on byl na dovolené, zatímco oni ne. Kropp mu říká, že má štěstí, že je nejspíše budou posílat bojovat do Ruska.
Všichni se strojí a čistí, přijede císař, tak všichni musí vypadat jako ze škatulky, fasují nové oblečení apod. vojáci už na to ani nejsou zvyklí, že by voněly čistotou a vadí jim to.
Tjaden přemýšlí, jak vlastně taková válka vznikne. Kropp mu vysvětluje, že pravděpodobně tak, že jeden národ urazí druhý.
„V tom případě tady nemám co pohledávat,“ míní Tjaden. „Já se necítím uraženej.“
Tjaden stále přemýšlí proč válka je, protože se povídá, že císař ji také nechtěl a ten může mít všechno, co chce, tak proč ta válka je? Raději se o tom přestanou bavit.
Míří zpět na frontu, cestou vidí zraněné, kteří visí na stromě jen s trupem, ruce a nohy najdou o pár metrů dál, ale nemohli tam ležet dlouho.
Mají za úkol zjistit, jak dalece jsou nepřátelské zákopy obsazené, kvůli dovolené má Paul výčitky a proto jde jako první. Plazí se, je noc, má strašný strach, protože, jak byl na dovolené, tak zapomněl, jaké tohle je. Paul se na chvíli zastaví a přemýšlí, že dál nepoleze, ale hned na to ho zavalí pocit studu a leze dál. Uslyší své kamarády, kteří zrovna procházejí v zákopech, uklidní ho to. Francouzi začnou střílet, a tak Paul vklouzne do nejbližší díry, je připraven ponořit se zcela až do bláta, jen aby si zachránil život, za chvíli tak koná. Přestává poznávat terén a tak se snaží zakličkovat. Slyší palbu a klouže do spodní vody, sotva lapá po dechu, začala první útočná vlna. Přemýšlí, co udělá, když někdo lehne za ním do díry, připravuje si nůž. Po chvíli se tomu tak stane, do jámy spadne Francouz, Paul ho hned zabíjí třemi bodnutími. Francouz leží, chroptí, umírá. Paul zalézá do kouta a nechává ho tam. Chce se dostat, pryč, to bohužel nejde, stále se střílí. Čas neubíhá, Paul je vyděšený z Francouze, který je mrtvý – byl to první člověk, kterého zabil vlastníma rukama. Později zjistí, že mrtvý není, ale že umírá, sune se k němu a snaží se mu pomoct. Zavazuje mu tři rány, i když ví, že mu už nepomůže. Paul má strašný hlad, svírá ho pocit viny a chroptění umírajícího tomu nepomáhá. Odpoledne po třetí to měl Francouz za sebou. Paul si to vyčítal.
„Jeho žena na něho jistě pořád myslí, neví, co se stalo. Určitě ji často psal. Však od něho ještě bude dostávat poštu – zítra, za týden – možná ještě i za měsíc přijde psaní, které se někde zatoulalo. Bude je číst a on k ní z těch řádků bude promlouvat.“
(…) „Ten mrtvý mohl třeba žít ještě třicet let, kdybych si lépe zapamatoval cestu zpátky. Kdyby běžel o dva metry víc vlevo, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis.“