Na západní frontě klid

Začíná s ním mluvit, omlouvat se mu. Chce napsat jeho ženě, vezme mu zpod blůzy náprsní tašku, zaváhá, jestli se má podívat na jeho jméno – kdyby to udělal, už by to nikdy nezapomněl, nemá čas na přemýšlení, jeho ruce tašku otevírají. Jmenoval se Gérard Duval a byl typograf - najde tam fotografie jeho ženy a dítěte. V tu chvíli si uvědomí, že jí nemůže napsat, místo toho zapřísáhne, že až bude vydělávat, tak jim pošle peníze. Později už je trochu klidnější. Čeká na setmění. Vylézá ze svého úkrytu, vidí Katzu a Alberta – hledali ho. Už je v bezpečí v zákopu, vypráví jim, co se stalo a hltavě jí jídlo. Druhý den jim poví i o mrtvém Francouzi, oba ho uklidňují a radí mu, ať to pustí z hlavy.

10. Kapitola

Katza, Albert Kropp, Tjaden, Leer, Detering a Paul – celé jejich družstvo až na Haie, který je mrtvý, dostali jako práci hlídat francouzskou vesnici, která byla vysídlena. Jako úkryt jim posloužil sklep, nedaleko objevili i dvě telata a i kuchyň, kterou použili na uvaření, aby se občerstvili. Doslova v úkrytu hodovali. Skoro čtrnáct dní, takhle žijí, pak přišel ale rozkaz, aby se vrátili zpět k útvaru. Nastřádají si zásoby jídla a chystají se na evakuaci z vesnice. Cestou potkávají obyvatele, kteří dostali rozkaz vyklidit vesnici.

Francouzi i přesto, že je to jejich vesnice začnou střílet, Albert a Paul jsou zraněný. Jsou v nemocnici, Albert se bojí, že mu budou amputovat nohu – střelili ho do kolena. Později odváží Paula na „operaci“.

„Je známo, že felčaři v polních nemocnicích nedělají s ničím dlouhé štráchy a nejraději amputují. Při tom návalu je to snazší než se piplat se složitým vyspravováváním.“

Paul se nechce nechat uspat, nakonec mu doktor vytáhne z nohy střep a dá mu sádru. Dostávají s Albertem dovolenou, další den mají jet vlakem domů. Podstrkují šikovateli doutníky, aby jeli stejným vagónem.

Přichází do kupé s mladou sestrou, postele jsou povlečené, čisté – Paul je z toho u vytržení, nechce si tam lehnout, aby je nezašpinil. Sestra ho uklidňuje – nakonec si lehá. Později potřebuje na záchod, ale neví, jak to má říct – nemůže mladé slečně, které bylo nanejvýš pětadvacet říct, jak si to říkávali mezi sebou vojáci. Už jedou třetí den, byli na belgické hranici. Vlak zastavuje a po cestě vysazuje mrtvé lidi, vypadá to, že budou vysazovat i těžké případy i Alberta, Paul zasimuluje, aby ho vysadili také.

Leží v katolickém lazaretu, kde se starají lépe než v polních nemocnicích. Sestry se za ně modlí, i když vojáci nechtějí a nadávají na to. Lidé se na pokoji hodně střídali – umírali. Ten, kdo to už měl mít skoro za sebou, vozili do tzv. úmrtní komory – byla blízko márnice, tak aby je nemuseli moc převážet. Jenže i tyto komory byly plné a lidé umírali i na pokojích. Albert byl ztichlý a smutný – amputovali mu nohu až ke kyčli – říkal Paulovi, že se zastřelí.