Na západní frontě klid

• kopáč rašeliny

• umírá po fatálním zásahu do zad do plic

Detering

• pravý sedlák, kterému se stýská po domově tak, že v náhlém pomatení smyslu uteče – chytí ho, už o něm nikdo nikdy neslyší, dezerce – trest smrti

Himmelstoss

• desátník, vedl jejich výcvik, krutý, bezohledný, namyšlený, zbabělec

• nakonec chce zakopat válečnou sekeru s chlapci

Erna

• starší sestra Paula

Kantorek

• profesor gymnázia, odkud přišel Paul a jeho kamarádi

• fanaticky donutil chlapce dobrovolně narukovat

• věrný vlasti

Bertnick

• velitel roty

• spravedlivý, čestný

• zemřel, když po nich Angličané stříleli

Josef Hamacher, Lewandovski, rodiče Paula, Behm Josef (první, z Paulových spolužáků, který přišel o život), zdravotníci

1. Kapitola

Kniha začíná tím, že unavení vojáci se válí za frontou, jsou nacpaní až k prasknutí, protože dostali větší příděly. Před čtrnácti dny museli nahradit jednu rotu a zbylo jich ze 150 pouze 80 – zásoby jídla, cigaret, žvýkacího tabáku a doutníků bylo pro 150, a tak proto dostali více. Jsou zde čtyři němečtí chlapci, všem bylo devatenáct let a všichni šli ze stejné třídy gymnázia dobrovolně na frontu – Albert Kropp, Müller, Leer a Paul Bäumer – vypráví děj. Poté tam jsou jejich kamarádi – Tjaden, Haie Westhus, Detering, Stanislav Katczinsky.

Kuchař jim zásoby pro všechny nechce vydat, nakonec se tak ovšem stane, poté si jdou číst poštu. Paul popisuje, jak se dříve styděli, když museli chodit na společný záchod a podobné věci, jenže teď jsou už zkušenější a ví, že je lepší si vzít čtverhrannou budku, která se dá přenášet, tak si vezmou tři budky a jdou. Paul uznává, že jejich slovník se za tu dobu už stihl změnit – tři čtvrtě z něho je sprostá. Jen leží v trávě a poslouchají okolí – slyší tlumené burácení fronty, a občas z nich jeden pronese: „Pánové, pánové“ nebo: „Taky to mohlo dopadnout špatně...“ a mlčí, protože všichni myslí na to stejné. Každý den bojují o svůj život.

Rozhodnou se, že půjdou navštívit kamaráda – Kemmericha. Cestou vytáhne Kropp z kapsy dopis, který je od Kantorka – on je doslova donutil dobrovolně narukovat….všechny. Jen jednomu se moc nechtělo – Behm Josef, bohužel ten padl jako první. Paul říká, že nejrozumnější byli chudí, prostí lidé, kteří od začátku považovali válku za neštěstí, zatímco ti lépe situovaní byli nadšením bez sebe. Lidi jako Kantorek, byli fanatici, kteří pronášeli fráze, ale nikdy prakticky nic neudělali a vůbec neviděli realitu, kterou si museli chlapci projít – viděli plné lazarety a umírající, zatímco Kantorek prohlašoval službu vlasti za to nejdůležitější na světě, chlapci věděli, že smrtelná úzkost je silnější.

Jejich fyzický věk dávno nebyl takový, jaký měl být – byli už starci.

Chlapci přichází za Kemmerichem, měl prostřelené stehno – nohu mu amputovali, ale on o tom ani neví. Pomalu se ho začínala zmocňovat smrt, bylo to vidět na jeho obličeji, strašně trpěl. Paul vzpomíná, když na nádraží se s nimi loučila jeho matka, prosila ho, ať na něj dohlídne – jenže jak může na něj dohlídnout, když každý bojuje za svůj život. Při odchodu chlapci donutí saniťáka za pár cigaret, aby dal Kemmerichovi injekci proti bolesti a odchází. Kroppa popadne amok – začne sprostě nadávat a řvát, nicméně ostatní si toho nevšímají – jsou zvyklí, jednou za čas to každého popadne.