Na západní frontě klid
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Druhý den volají Paula do kanceláře, dostává sedmnáct dní dovolené, Katza a Albert doprovází Paula na nádraží. Při příjezdu domů přijde všechno Paulovi zcela jiné a nedůležité. Matka, která má nejspíš rakovinu a sestra Erna ho vítají. Mají se tam možná i hůře než oni sami na frontě – jídla málo. Všichni Paula zastavují a pokládají mu tu stejnou otázku: „Jaké je to tam venku?“ Paul ledabyle odpoví, že špatné, ale ne tak moc. Ty lidi by to nepochopili, nemůže jim to říct, cítí se ztracen. Knihy, které dříve pečlivě sbíral a četl, básně, které psal, mu vůbec nic neříkají. Šel se podívat do kasáren za Mittelstaedtovem, který mu prozradí, že odvedli i kantorka a Mittelstaedtov mu to dává pořádně vyžrat. Jednou zastaví Paula profesor němčiny a hned ho vláče do hospody, kde chce debatovat o válce. Vůbec nemá představy, jak to tam chodí. Paul se mu trochu snaží nastínit situaci, ale hned to vzdává, mluví si svoje. Paul si představoval dovolenou jinak, před rokem ho to těšilo, teď cítí jakousi vzdálenost od lidí, změnil se. Tenkrát válku ještě tolik neznal, jako dnes.
„Dnes cítím, že mě ten rok, aniž jsem si to uvědomil, nějak zdeptal, jako rozmělnil. Už se tu nevyznám, je to pro mne cizí svět. Jedni se vyptávají, druzí mlčí, a je na nich vidět, že jsou proto na sebe pyšní, někteří to dokonce říkají naplno a tváří se přitom chápavě, jako že o těch věcech nelze mluvit. Moc si na tom zakládají.“
Ještě zbývá dojít ke Kemmerichově matce, odpřisáhl jí, že její syn umřel rychle a bezbolestně, nikdy se nesmí dozvědět jak ve skutečnosti Kemmerich trpěl.
Doma s maminkou si také moc nepopovídali. Paul jim to nechce říkat, protože by o něj měli ještě větší strach a sami nemají skoro, co jíst.
„Zabořím tvář do polštáře, křečovitě svírám pěsti kolem železných tyčí postele. Neměl jsem sem jezdit. Tam venku jsem se zocelil, ztratil iluze a stal se lhostejným. Teď je zase všechno jiné. Byl jsem otrlý a ostřílený, teď zase cítím strach, bojím se o sebe, o matku, o všechno, co je tak bezútěšné, nekonečné a bez naděje na lepší budoucnost. Nikdy jsem neměl jezdit na dovolenou.“
Kapitola
Paul dělá hlídače ruských zajatců. Služby vykonává mechanicky, nemá žádné kamarády. Rusové dostávají najíst tak, aby sotva přežili, žebrají o jídlo, o cigarety…Jsou mezi německými vojáky tací, kteří je odkopnou, nebo je mučí pohledem, že jí. Někteří Rusové směnili vše, co měli, za jídlo. Paul přemýšlí, jak je hrozné, že někdo rozhodl, že budou nepřátelé, i když jsou, stejně jako on, jen ti, kteří chtějí nějak přežít válku.
„Pouhý rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele, pouhý rozkaz by je mohl změnit v naše přátele. Na nějakém stole ležela listina – podepsalo ji několik lidí, nikdo z nás je nezná – a po celé roky bylo naším nejvyšším cílem to, na čem jinak spočívá opovržení světa a nejvyšší trest.“