Škvorecký Josef_Tankový prapor_poválečná proza

50. léta - budování totalitního státu

Padesátá léta 20. století začala v Československu vlastně již v únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci. Pro komunistickou vládu znamenal tento časový úsek dobu dosažení a upevnění mocenské stability. Z tohoto důvodu tato kapitola obsahuje i události období těsně po únoru 1948.

Dlouhá československá padesátá léta můžeme rozdělit na několik etap:

Léta 1948-1953

Politická změna v únoru 1948 měla jistou podporu ve společnosti. Výsledky voleb v roce 1946 byly reálné. Ovšem po únoru 1948 došlo k vystřízlivění. Nový systém nedostál svým slibům.

Byla zahájena kolektivizace a fakticky byli vlastníci půdy i živností zbavováni majetku. Rozběhla se kola politických procesů a zavládl strach ze Státní bezpečnosti. V závěru této fáze došlo i na vlastní straníky, kteří se stali obětí revoluce.

Období 1953-1956

Rozvinula se první společenská krize. Impulzy byla smrt Stalina a Gottwalda, měnová reforma i nepokoje v Polsku a NDR. Nespokojenost obyvatel pramenila z problematického hospodářského vývoje i z deziluze o snadném vybudování socialismu. Krizi se podařilo novému vedení KSČ úspěšně čelit.

Posledním časovým úsekem byla léta 1956-1960

Výrazným mezníkem padesátých let byl XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu a Chruščovovo "odhalení kultu osobnosti" J. V. Stalina. Následovala další krize společnosti. Iluze o skutečné povaze komunistické moci se u mnohých nadále rozplývaly.

Chvíle jisté slabosti komunistů využili spisovatelé, studenti ale i odboráři k tomu, aby se snažili získat liberálnější podmínky.

Režim Antonína Novotného ale opět situaci zvládl a v roce 1957 zahájil kampaň proti revizionismu, která naděje na liberalizaci pohřbila. Stabilitu režimu v Československu využili komunisté k dalšímu upevnění moci. Vrcholem byla nová ústava a vyhlášení o vybudování socialismu v roce 1960.

Padesátá léta končila jako doba stability komunistického režimu. Odpůrci byli zastrašeni a umlčeni, emigrovali, nebo byli ve vězeních.

S nástupem komunistické diktatury přichází i přísná cenzura. Literatura se rozděluje na 3 proudy:

Oficiální (odsouhlasená režimem)

Samizdatová (ilegální, underground)

Exilová (vydávaná v zahraničí)

Oficiální

Oficiální literatura tvoří škálu od prvoplánové komunistické agitky až k "jen nezávadným" dílům (v nichž často autoři museli ukrýt určitou úlitbu režimu).

V 60. letech dochází k určitému "oteplení" režimu a cenzura propouští i díla, co by předtím vyjít nemohla.

Tendenční próza:

Kupka: "Pražské jaro" (o dělnících, továrnách, sdílení výrobních prostředků, dobrotivém a moudrém strýčku Gottwaldovi)

V. Řezáč: "Nástup" (o budování světlých zítřků v Sudetech)

Netendenční / propuštěná próza: