Škvorecký Josef_Tankový prapor_poválečná proza

Josef Škvorecký

Milan Kundera

Do literatury vstoupil v 50. letech jako básník-sbírky Člověk zahrada širá, Monology,Poslední máj. Dále napsal 3 divadelní hry- Majitelé klíčů, Jakub a jeho pán a Ptákovina. První jmenovaná má námět z 2. svět. války, je ovlivněna absurdním dramatem. Prózu se věnuje ve svých knihách- Směšné lásky, Druhý sešit směšných lásek, Třetí sešit směšných lásek. Následuje román Žert (viz referát), který byl převeden i do filmové podoby. Po Žertu už nesmí publikovat, r. 1975 emigroval. Ještě před odchodem do ciziny stihl napsat dva romány- Život je jinde byl dokončen r. 1970, ve Francii vyšel r. 1973, poprvé česky v Torontu r. 1979;román Valčík na rozloučenou (viz referát) byl dopsán r. 1972, ve Francii vyšel r. 1976, česky v Torontu r. 1979.
Kundera emigroval do Francie, kde také od té doby vyházejí jeho romány- Kniha smíchu a zapomnění (1979 francouzsky, 1981 Toronto), Nesnesitelná lehkost bytí (1985 Toronto), Nesmrtelnost (1990 ve Francii, 1993 česky), Pomalost (zatím jen ve Francii).
Kunderova tvorba se hlásí k evropské racionalistické tradici a ke klasikům románového žánru (Rabelais, Diderot, Voltaire), nesporná je inspirace francouzskými existencionalisty (Sartre, Camus). Typickými rysy je hravost, parodický, ironický a nedůvěřivý přístup k zavedeným hodnotám a obecně uctívaným mýtům. Patří mezi světové postmodernisty.

Literární formy.

Povídka je prozaický epický útvar kratšího rozsahu než román. Od románu se liší také tím, že zachycuje pouze jeden aspekt života, ne život jako celek.

Hlavními rysy povídky jsou jednoduchý děj a neměnnost charakteru hlavní postavy.

Kořeny sahají do dávných dob vypravěčské tradice, ale za dobu vzniku povídky jako žánru je považován počátek 19. století.

Román je prozaický epický literární žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury.

Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo).

Samizdat (samo-vydáváno, rusky самиздат) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech, zejména v zemích východního bloku v době Studené války.

Komunistické a podobné represivní systémy obvykle samizdat tvrdě potlačují a vydávající disidenty soudí a vězní.