Starověká Čína

Maminka pláče, otec se mračí,

bratři mne hubují -- to už jsou naši.

Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!

Š'-ťing

Druhá část

Chrám

Přestalo pršet

po noci a dni.

Šťavnatá, temná

barvo zeleni!

Vran nepořádný houfec

vyletěl

a na zvonici mezi stromy sed.

Dlouhý chrám stojí

něm a tich,

v celu se vrací

úsměvný mnich.

Den celý stojím

u vrat kláštera,

dívám se na sosny --

jak po kmenech

jim kmitá

stínů hra.

Li Š'

Třetí část

V bambusovém háji

V bambusech nejsou lidé,

v bambusech sedím sám,

tu na loutnu zahraju tiše,

tu sobě zahvízdám.

Kdo, řekněte, lidé, kdo ví,

kde v bambusu sedím sám

a na východ srpečku luny

bambusem pozírám?

Wang Wej

Tři kumpáni

Jasmínu loubí. Sedím u vína,

zve dobré druhy dobrá hodina --

a já jsem sám. Vtom náhle nad strání

kulatý měsíc se mi uklání,

já jemu. Se mnou v modrý nebes klín

můj kývá stín.

Společnost poklonami nešetří --

tak byl jsem sám, a teď jsme tři.

Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?!

Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,

že dneska za vás za oba

pít musí moje hříšná nádoba?

Co je to ale, chlapci rozmilí?

Já piju -- vy jste z toho opilí!

Měsíc se motá, žvatlá ke stínu,

ten se snítkou zas tančí jasmínu,

jen já tu sedím klidně při víně,

jim připíjím a dobré hodině.

Tož loutnu sem -- a píseň se mnou noťte,

pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte,

vždyť do jedné se vejdou postele

kumpáni světlé noci veselé.

A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou

u vína v loubí, chlapci, na shledanou!

Li Po

Perly a růže

Když jsem ráno růže

v hedváb vyšívala,

trošku jsem si vzdychla.

Do prstu mě jehla píchla:

bílá růže

zčervenala.

Ve válečné dáli

dlí můj milý.

Krev snad roní.

Slyším dusot koní?

Jeho koní?

Ne - to mé srdce mi jak mladé hříbě zvoní.

Slzy v hedváb kanou

bez konce a cíle:

Ruka má je vetká

tam jak perly bílé.

Li Po

Pátá část

Čtyřverší na Li Po

U džbánku vína Li sto básní napíše,

noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.

Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:

-- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři!

Tu Fu

Po sklonu nebes...

Po sklonu nebes váhavým krokem

podzim se blíží.

Po dvorcích lidí měsíce stíny

ostře se plíží.

Panáček z luny tancuje chvíli

po hládi vodní;

panenka z luny klaní se čile

jak dáma dvorní.

Zářivá chvíle, proč tebou hořkne

rudé mé srdce,

proč, chvíle, sčítáš prořidlé vlasy

na bílé lebce?

Neměl bys svítit, měsíci bílý,

na štíty, kopí,

neměl bys hladit vojáků stany,

mor naší doby.

Tu Fu

Část šestá

Dopis ženy

Vzácný pane, vaším vlastním sluhou

vracím dárek, který jste mi poslal:

obě perly. Děkuji vám, pane!

Chvěla jsem se, věřte -- chvíli stála

rozrušeně před zrcadlem dlouhým,

když jsem viděla lesk chladný, matný

obou perel -- a v tom lesku snila.

Jak se člověk zapomenou může!

Miluji přec svého muže, pane!