Stylistický prostředek

V posledních několika desetiletích se objevuje nová forma ironie spočívající ve zdvojené ironii. A to ze stejného důvodu, pro který kdysi vznikla ironie: především pro obohacení vyjadřovacích schopností. Její srozumitelnost je však omezena relativně vysokou inteligencí a hlavně výrazným obeznámením s tématem. V praxi pak dvojitá ironie vyjadřuje přesně to, co bylo myšleno, ačkoliv je tím skutečnost dvakrát negována a tedy uvedena na pravou míru. Třetí stupeň ironie zpravidla není pochopen nikým kromě samotného tvůrce, jelikož se kryje nejen v projevu, ale rovněž ve výsledku se stupněm prvním. Z tohoto důvodu lingvisté již další rozvoj ironie nepředpokládají.

Typicky ironické literární žánry

• filosofická povídka (např. Voltaire)

• satira

• pamflet

• kritika (především literární)

• bajka

• esej

• drama (především tragikomedie)

Perifráze je druhem tropu. Je to opis, který vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků. Např : "Kdo v zlaté struny zahrát zná" - básník Vítězslav Hálek.

Slovo pochází z řeckého „perifrásis“, znamená obměna. Řadí se do skupiny eufemismů – zjemňuje jazyk, výrazy a snaží se vyjádřit nepříjemnou skutečnost přijatelnou formou.

Perifráze se používá při opisu některého slova (slovního spojení) pro lepší pochopení nebo pro lepší stylistický dojem. Opisuje několika slovy popř. celou větou a nahrazuje původní slovo. U básní se používá jako stylově vyšší prostředek a většinou se snaží se působit nadneseně a nad věcí.

Vzniká pojmenováním pojmu, předmětu nebo osoby nepřímo. Vyjmenováním jeho vlastností nebo funkcí.

Perifráze v textu

• Vojtěch Martínek: „Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče.“

• K. J. Erben: Svatební košile - „již na něm roste trávníček“ - místo zemřel

• P. Bezruč: „až bude růst nade mnou tráva“ - místo až zemřu

• P. Bezruč: soubor básní Maminka - „nervozita v psaní“

Personifikace (zosobnění, z lat. persona, osoba) je termín se dvěma významy. V rámci literatury se tak označuje připisování lidských vlastností neživým věcem či nižším organismům (např. stromy šeptají). Některé vlastnosti jsou však reálně dány a většinou se i běžně používají a to ve všech lit. i stylistických útvarech (např. chytrá liška). I zde se v literárních pojmech zpravidla hovoří o personifikaci, byť liška v jistém smyslu chytrá skutečně je (v rámci zvířat). Personifikace je považována za druh metafory.

Pojem personifikace je zároveň též vykládán jako zosobnění, tj. vybrání určitého jevu, instituce či osoby za typického či velmi výrazného představitele či symbol čehokoliv. Například komunismus je pro řadu lidí zosobněním zla - představuje pro ně zlo v čiré podobě či je prostě nutně zlem. Takovéto užití personifikace může vycházet z velmi subjektivních měřítek, kdy je tento náhled sdílený pouze jednotlivci či skupinou, nebo může jít o obecně přijímanou personifikaci.