Stylistický prostředek

K podobným procesům však dochází, často neúmyslně či v rámci celkových společenských posunů myšlení a kultury, v rámci vývoje každého jazyka, při vzniku nových jazyků i při přejímání slova z jednoho jazyka do jiného. Přenášení významu může probíhat jako

• posun významu nebo některé jeho denotační nebo konotační složky (například slovo host se může z nepřítele změnit na vítanou návštěvu, němec se může změnit z obecného označení osoby, které nerozumím, na označení příslušníka konkrétního národa)

• rozšíření významu obohacením o nové denotační nebo konotační složky, například vznikem nebo výskytem nových jevů, které do původního významu nějakým způsobem spadají, nebo častým přenášením jejich významu, při němž trop ztratí svou ozvláštňující příznačnost; speciálním případem rozšíření významu je apelativizace, tedy zobecnění vlastního jména.

• zdvojení významu, buď se přenesený význam ustálí jako samostatný pojem (například jako odborný termín, slangový výraz, nářeční výraz atd.), nebo se původní základní význam vyvíjí zároveň dvěma různými směry.

Obvykle se rozlišují hlavní dva typy přenosu významu:

• metafora, přenesení na základě vnitřní nebo vnější podobnosti, například označení chobotnice může být přeneseno na mafii nebo na budovu národní knihovny na Letné

• metonymie, přenesení na základě jiné souvislosti než podobnosti, například podle původu, blízkosti atd., například výrazu tramvaj z dopravní cesty na vozidlo, přenesení z nádoby na její obsah, z místa výskytu na věc, z tvůrce na dílo, z jednoho jevu na jiný vyskytující se typicky v jeho blízkosti atd.

Další formy

Epiteton je básnický přívlastek (řecky epithos – přidaný), který „výslovně pojmenovává vlastnost“ substantiva.[1] Jde o jeden z uměleckých jazykových prostředků, který zdůrazňuje určitou vlastnost osoby, předmětu nebo jevu, případně autorův hodnotící nebo citový vztah k nim.

Bývají rozlišovány dva druhy epiteta. Vyjadřuje-li přívlastek běžně připisovanou vlastnost, jde o epiteton constans (epiteton stálé či ustálené), např. „širé pole, zelený háj“. Přisuzování neobvyklé vlastnosti pak označujeme jako epiteton ornas (epiteton zdobné, ozdobné), např. „zemřelá slova“.

Epiteta řadíme mezi básnické tropy, protože vytváří se svým podstatným jménem vztah metafory či metonymie.

Eufemismus (řidčeji také eufemie, z řec. eu-fémi, mluvit v dobrém) je zlehčování, zjemňování, přikrášlující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti. Opak resp. antonymum je dysfemismus.

Eufemismy se zcela běžně používají v mnoha jazycích, časem se z některých z nich mohou stát ustálená slovní spojení (fráze) respektive běžně používané frazeologizmy. Takové fráze mohou mít souvislost s tzv. idiomy (což je zvláštní případ frazeologismů). Eufemismy se i v každodenním společenském styku velice často používají pro slovní popis při zakrývání různých chyb, osobních nedostatků, faktických neštěstí, společenských nešvarů, morálně pochybného jednání atd. apod.