Stylistický prostředek

Příklady běžných eufemismů

• sociální zařízení - záchod (což je rovněž eufemismus)

• Ústav nápravných zařízení - věznice

• klasifikovaný úvěr - nedobytný úvěr

• velkoryse tvarovaná osoba – tlustá, obézní či neforemná lidská postava

• kosmetička podlahových krytin – uklízečka

• odešel navždy - zemřel

• nevidomý - slepec

• postižený - mrzák

Ironie (řec. eironeia, zastírání, předstíraná nevědomost) je literární nebo řečnická forma, která dosahuje zvláštní, často humorný účinek tím, že vyslovuje něco podstatně jiného než skutečně míní: může přehánět, zastírat nebo říkat přímý opak. Je na posluchači nebo čtenáři, aby si toho všiml a rozuměl podle toho.

V literatuře je ironie způsob výsměchu. Mimoto je užívána za účelem kritiky, pro kterýžto účel mluvčí často používá termíny zdánlivě kladné v úmyslu devalorizovat předmět hovoru. Vzhledem k přirozené zdvořilosti člověka nebývá užívána opačně ve strachu o špatné pochopení i přes změny intonace nebo použití interpunkce (věta: „Bylo to odporné!“ v běžném jazyce nemůže zpravidla vyjádřit ironickou skutečnost, tedy: „Bylo to výborné“). Z tohoto důvodu je pro vyjádření pozitivních vlastností užíván především litotes (viz dále).

Ironie svou podstatou nutí čtenáře nebo posluchače, aby byl během četby nebo poslechu aktivní, aby přemýšlel a vybral si svou vlastní pozici v hovoru, často ve sporu.

Ironie je charakterizována především změnou intonace, v textu pak změnou typografie nebo interpunkcí (uvozovky, vykřičník atd.)

Nemusí být také provázena ničím, co by explicitně upozorňovalo, že se jedná o ironii. Takové použití je však pro svou všeobecnou nesrozumitelnost z praktických důvodů nebezpečné. Používá se jen v případech, kdy je obsah sdělení dostatečně absurdní. U některých národů však může být tento způsob ironie (stejně jako jakýkoli jiný) nesrozumitelný. Oproti tomu za humor nejvíce implicitně ironický bývá považován humor francouzský, méně pak anglický.

Pro praktické využití je slovní ironie užívána v argumentačních a kritických textech. Autor používá rozličné stylové postupy (některé jsou substituabilní):

• Antifráze (nejjednodušší způsob ironie): vyslovení opaku toho, co chceme vyjádřit, dávajíce tento rozpor evidentně najevo („Aha! No jasně. Ty jsi nevinný! A co ta krev na košili?“ , „Ivoši, ty jsi ale hrdina...“ nebo „Hrůza, děs, strašlivě se Tě bojím!“)

• Hyperbola: přehánění; zpravidla vyznívá ironicky i bez změny intonace nebo interpunkce („Jasně, že je velká. Je obrovská, nesmírná, přímo obří.“ = „Je malá.“)

• Litotes: říct málo, abychom vyjádřili mnoho („Inu, dalo se to překousnout.“ + intonace = „Bylo to výborné.“)

• Parodie: napodobení za účelem výsměchu

Ironie vznikla převážně pro obohacení vyjadřovacích schopností a pro únik z uzavřenosti a přímočarosti. Její rozšířenost je dána i přirozenou vlastností člověka vidět směšnost v paradoxu a absurditě.