Zločin a trest

• Psáno zastaralým, ale spisovným jazykem

• Občasné archaismy (souchotě, častovat

• Občasné hovorové výrazy (hučka)

• Výskyt historismů (gubernerie=územní jednotka v Rusku)

• Dílo psáno srozumitelně, výskyt jak dialogů, tak obsáhlých monologů, a to hlavně Raskolnikova

• Občasné latinské, francouzské a německé části – fráze či citáty

• Neukončené dialogy

• Zvolání

• Řečnické otázky

• Básnická přirovnání

• Metafory

1. Závěr

Myslím, že tohle dílo jen potvrdilo mé skeptické názory vůči Rusku. Celé výborně vystihuje rozhodně beznaděj oné doby – tzn. druhá polovina 19. století, ale dost možná i současnou situaci. Veskrze se mi, musím říct, dílo nelíbilo. Raskolnikov mi nepřijde jako osobnost v ničem dobrá, či jakkoliv dávající vzor komukoliv a nevidím důvod, proč bych měla být tolik, do takové míry a tak detailně obeznamována s myšlenkami vraha. Taktéž na mne velmi negativně působilo prostředí, ve kterém se děj odehrává. Odporná špína Petrohradu v devatenáctém století. Nejsem si jistá, na kolik ono prostředí doopravdy bylo tak zrůdné a špinavé a na kolik Dostojevský vnímal pouze tu horší stránku města. Nicméně to už se asi nedozvíme a z knihy na nás bude působit jen ta beznadějná část.

Při čtení knihy jsem se cítila doopravdy psychicky špatně, myslím, že mistrovství Dostojevského je v tom, jak dokáže čtenáře do děje vtáhnout, jak jej dokáže přesvědčit o svých slovech a přinutit vžít se do života, či role postavy.

Zločin a trest bych si jistě znova již nepřečetla, ale zase jsem trochu nějakým způsobem ráda, že jsem byla s touto částí ruské literatury obeznámena a rozhodně jsem ráda, že to mám již za sebou a mohu si odškrtnout toto dílo ze seznamu.