Težká hodina

Já nejsem žena, já jsem hrob. Dvě oči na mně stojí jako dvě svíčky co na podzim hoří za dušičky, a nikdo se nade mnou nemodlí. I žena chce svět lepší a jinačí a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.

Balada o snu - Tématem je uskutečnění dělníkova snu o spravedlivějším světě. Jedná se o lyricko epickou báseň. Báseň věnovaná J.Seifertovi vypráví o mládenci jménem Jan a jeho milé Marii, kteří oba náleží do dělnické třídy. Vnímavý Jan tíživě vidí chudobu a rozdíly mezi bohatými a chudými a noc co noc se mu zdá o lepším světě. Ale ráno bylo vše pryč. Jana sen trápil a nemohl se ho zbavit. A tak se zeptal své dívky - Marie, jak by svůj sen měl zabít. . Marie mu vysvětluje, že se jí zdál sen o tom, že má muže. Když muže opravdu získala, sen se jí přestal zdát. Jedinou možností, jak se se snem vypořádat, je uskutečnit jej. Jednoho dne se rozhodne, že svůj život uskuteční cestou revoluce. V tento okamžik byl Jan zobrazen při proměně chlapce v muže – od snu přešel k činu a připojil se ke kolektivu těch, kteří trpěli sociální nespravedlností. Chtěl revoluci. Právě tím ale sen zabije.

Z fabrik a podkroví dělníci jdou, mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meče, když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče.

Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce štít!

Balada o očích topičových - Jedna z nejznámějších Wolkerových básní vůbec, protože bývala protěžovaná minulým režimem. Hlavní postava básně, elektrárenský topič Antonín, oslepne v důsledku své práce (přikládá do pece a dívá se do plamenů), jeho odkaz ho však přežívá v podobě práce a elektřiny, která usnadňuje lidstvu život. Antonín již pětadvacet let přikládá do kotle a to i v noci, kdy jiní spí. Jeho žena si všimne, že má něco s očima a Antonín za svou tvrdou práci u pece oslepne a poté umře. Zanechá po sobě ženu s dítětem. Antonínova zoufalá žena vidí příčinu manželova neštěstí v jeho nelehkém zaměstnání. Výsledek jeho těžké a namáhavé práce však po něm zůstává. Báseň končí oslavou práce, která vytváří nesmrtelné hodnoty pro všechny lidi.

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jenom z člověka světlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré

jakKvětiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stole rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

***

Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač!

Tvář za sklem - Vypráví o kavárně Bellevue, kde se schází společenská smetánka oddělená od reálného vnějšího světa. Sedí zde bohatí lidé a veselí se. Za okny se objeví tvář chudého muže, jehož pohledem se stoly změní v mramorové náhrobky, úsměvy strnou v mrtvolné tváře. Takto odsuzuje vyšší třídu. Jeho odraná tvář upozorní boháče na rozdílnou situaci "tam" a "venku". Jeho pohled jakoby se proměnil v dýku a z pocitu nenávisti zabíjí živé lidí. V této básni je postavena do protikladu bída a lhostejnost přepychu.