23. Studená válka

Západ:

Americký prezident Truman sice nedokázal zabránit posunutí hranic Polska dále na západ a
neokupování východní poloviny Evropy, ale o to více se soustředil, aby Sovětský svaz nemohl již
dosáhnout dalších územních a politických zisků. Proto začal přípravu nové politické doktríny
„zadržování komunismu“, která měla zamezit další expanzi SSSR. S prozíravým varováním
západního demokratického světa před sovětskou rozpínavostí vystoupil také W. Churchill ve svém
projevu ve Fultonu (1946). Nedomníval se, že by Sověti chtěli válku, ale požadoval obnovení
anglo-amerického spojenectví proti sovětskému expanzionizmu.

V březnu 1947 byla vyhlášena tzv. Trumanova doktrína. Proklamovala nutnost čelit komunistické
agresi v zájmu národní bezpečnosti USA kdekoli na světě. Politiku zadržování komunismu hodlala
uplatnit především v Řecku a Turecku. Kongres uvolnil více než 400 miliónů na vybudování
amerických vojenských základen ve Středozemním moři a na vyzbrojení řecké a turecké armády.
Cílem byla stabilizace situace ve všech zemích, které se mohly stát cílem sovětské expanze. Daleko
méně možností však americká politika poskytovala státům, které již byly začleněny do sovětské
zájmové sféry. Spojené státy vyhlášením doktríny daly najevo, že se budou chovat právě opačně,
než tomu bylo po první světové válce: nestáhly se do ulity izolacionistické politiky, ale vědomě
převzaly odpovědnost za osud svobodného demokratického světa.

Marshallův plán:

Sílu americké politice zadržování komunismu dával její odpovídající odraz v hospodářské oblasti.
Ministr zahraničí G. Marshall ji totiž doplnil hospodářským plánem, jenž vycházel z předpokladu,
že hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství bude americká hospodářská pomoc, která
zabrání ekonomickému rozvratu a nebezpečí revoluce.

V rámci Marshallova plánu poskytly USA evropským zemím nenávratné tři miliardy dolarů.
Dodávaly jim především spotřební zboží, ale i potřebné suroviny a v menší míře i stroje a výrobní
zařízení. Prvořadý důraz kladl Marshallův plán na obnovu Německa jako demokratického státu.

Sovětský svaz a lidově demokratické státy nabízenou účast v Marshallově plánu odmítly.
Československo a Polsko, které o přijetí plánu již rozhodly, jej musely odmítnout pod nevybíravým
sovětským nátlakem. Sovětské zdůvodnění označilo Marshallův plán za pokus o vytvoření
protisovětského bloku a o zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí, neboť podmínky
přijetí plánu by prý vedly ke kontrole USA nad jejich ekonomikou. Stalin ho viděl jako nástroj, jak
upevnit vliv USA v Evropě a jak obnovit hospodářskou moc Německa podobně, jak to učinil
Dawesův plán ve dvacátých letech.

Marshallův plán se realizoval v letech 1948–1952. Americká pomoc ve formě darů, půjček a úvěrů
dosáhla téměř 17 miliard dolarů a nejvíce z ní získaly ekonomiky Francie, Velké Británie, Itálie a
Německa. Marshallův plán významně přispěl k urychlení konsolidace západoevropských ekonomik
a pozitivně zapůsobil na sociální a politickou situaci v západní Evropě.