Bitva o Stalingrad v německém tisku

O ztrátách se v článku nebylo možné dočíst. V hlášení OKW z 3. ledna (otištěném 4. ledna) se hovořilo v titulku o „slavném konci 6. armády“. Vlastní zpráva sdělovala: „Boj u Stalingradu skončil. Své vlajce do posledního dechu věrná, podlehla 6. armáda pod příkladným velením generála polního maršála Pauluse přesile nepřítele a nepříznivým podmínkám.“

O veliteli 6. armády, nyní již polnímu maršálovi Paulusovi, se list zmiňuje až 5. února. Zde jsou citována Paulusova slova: „V nejtěžším boji jsme splnili naše povinnosti do posledního muže.“

Ve stejný den vyšel ještě článek „Odkaz stalingradských hrdinů“, poslední významnější článek o Stalingradu. Mimo jiné uvádí: „Heroický boj ve Stalingradu, který nyní skončil, byl ve druhé polovině ledna stále těžší a zuřivější. Pouze krátké rozhlasové zprávy spojoval ještě obránce s okolním světem. Pevná a jasná byla jejich slova. Byla to řeč mužů, jejichž statečná vůle nebyla zlomena ani mnohaměsíčním tvrdým bojem a strádáním ani přesilou nepřítele…“

Malý pokus ospravedlnit porážku přišel v listě z 6. února v článku „Nepřítel by vás nikdy neporazil“, který popisuje příčiny neúspěchu. Těmi prý byly zejména „situace v zásobování, nedostatek munice a pohonných hmot“. Počínaje dalším dnem se již o stalingradské bitvě nehovoří.

Závěrem

Bitva u Stalingradu. Krvavá jatka na jihu SSSR. Na rty se dere otázka – Přineslo to Němcům něco? Byly oběti zbytečné? S trochou cynického pragmatismu je nutné konstatovat, že zřejmě bylo nutné bojovat až do konce. Možnost stáhnou se propásl Paulus v listopadu, možná ještě v prosinci 1942. Poté se již smyčka okolo 6. armády definitivně stáhla. Jediná německá armáda však dokázala celý leden 1943 poutat na sebe několik sovětských armád. Ty díky tomu nemohly být nasazeny jinde. Z tohoto pohledu pak boj do posledního muže význam měl.

Z nacistického tisku nebylo možné udělat si objektivní obrázek o událostech. Snad jen ten, kdo byl schopen číst mezi řádky, dokázal ke konci skutečný stav věcí rozpoznat. Ale i kdyby byla skutečnost poznaná většinou čtenářů, stejně neexistovala možnost něco změnit. Ve stejnou dobu, kdy jsou datovány tyto články, se uskutečnila spojenecká konference v Cassablance. Zde padlo rozhodnutí bojovat s Německem až do jeho kapitulace. Ustoupit nebylo kam, a tak bojovali vojáci i propagandisté v tisku až do hořkého konce.

Na závěr se podívejme na německé ztráty v této krvavé stalingradské bitvě. Díky dopravním letadlům se podařilo evakuovat k 24. lednu ještě 42 000 raněných vojáků, kterým se tak na poslední chvíli podařilo zachránit. Drtivá většina ostatních však takové štěstí neměla. V jednotlivých pramenech se německé ztráty liší. Maximální odhady ztrát činí150 000 mužů. 31. ledna 1943 padlo do sovětského zajetí 91 000 mužů. K tomu je nutné přičíst dalších necelých 20 000 zajatých z doby před 31. lednem. Z těchto zhruba 110 000 se jich vrátilo po válce pouze 6 000! A ne v roce 1945 či 1946, ale až v polovině 50. let po intervenci spolkového kancléře Konráda Adenauera!