Sluneční soustava

Sluneční soustava

Vznik sluneční soustavy

Sluneční soustava začala vznikat asi před 5 miliardami let z oblaku mezihvězdného plynu a prachu. Působením gravitace se oblak začal smršťovat a uprostřed vytvořil hustou plynovou kouli; gravitace pak způsobila, že oblak rotoval stále rychleji. Při otáčení se zplošťoval a uprostřed se vytvořil disk. Tato hustá oblast se zahřála natolik, že v ní začaly probíhat termonukleární reakce a stala se naší místní hvězdou, Sluncem. Mezitím se z hmoty v disku utvořila menší tělesa sluneční soustavy.

Sluneční soustavou se rozumí blízké okolí Slunce a množina všech těles, která jsou plně ovlivňována jeho gravitačním polem. Zjednodušeně za sluneční soustavu považujeme jen Slunce a devět planet, které kolem něj obíhají. Patří sem však i měsíce planet, planetky - asteroidy, meteoroidy, komety, meziplanetární plyn a prach, subatomární částice a samozřejmě i gravitační a elektromagnetická pole.

Planety sluneční soustavy

Společnou charakteristikou známých devíti planet sluneční soustavy, obíhajících kolem Slunce (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto) je to, že jde o tělesa s relativně malou hmotností (vůči hvězdám) a s nízkými povrchovými teplotami.

Planety lze rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří naše Země a planety, které mají hmotnost a chemické složení podobné Zemi, tj. Merkur, Venuše, Mars. (Svým způsobem sem lze přiřadit i Měsíc, ačkoli není planetou.) Všechna tato tělesa lze označit jako terestická - Zemi podobná. Tyto planety mají nepříliš hustou atmosféru, nebo ji nemají vůbec. Obíhají po vnitřních drahách.

Druhou skupinu tvoří velké planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Hustota těchto planet se pohybuje kolem hustoty vody, nemají pevný povrch, naopak mají rozsáhlé a husté atmosféry. Hlavním prvkem těchto atmosfér je vodík. Povrchové teploty jsou velmi nízké, vnitřní zdroje jsou podstatně mohutnější než u terestických planet. Obří planrty mají rychlou rotaci a početné soustavy měsíců. Obíhají ve větších vzdálenostech něž terestické planety.

Merkur

Merkur je planeta Slunci nejbližší a ve sluneční soustavě druhá nejmenší. Má vysokou hustotu v ohromném železném jádru je asi 80 % veškeré jeho hmoty. Povrch je zjizven tisíci krátery a prudkými útesy, které vznikly, když se mladé jádro planety ochlazovalo a kůra na povrchu se smršťovala. Povrch Merkuru je tak podobný povrchu Měsíce, že na první pohled by bylo možné zaměnit detailní snímky jejich povrchů. Na druhé straně jsou tu určité rozdíly. Na Merkuru chybí útvary podobné měsíčním mořím, tedy rozsáhlé, tmavé, málo zvrásněné plochy. Na Merkuru je také značně nižší četnost velkých kráterů. Jednou z příčin odlišnosti by mohlo být 2x větší tíhové zrychlení, než je na Měsíci.