Česká próza od 70. let 20. století do současnosti

Česká próza od 70. let 20. stol. do současnosti

Úvod – z obecné charakteristiky vybrat období od 70. let (normalizace) po současnost.

Pozn.: Mnozí autoři zde zařazení začali psát již dříve, většinou v 60. letech.

Autoři oficiálně vydávané prózy

Patřili by sem i někteří z těch, které uvádíme k tématu války (Fuks, Pavel) a k historické próze.

Bohumil Hrabal (1914 – 1997)

Sám velký pábitel jako jeho postavy a hrabalovský byl i jeho literární a životní osud. Narodil se v Židenicích, ale dětství prožil v Nymburku, kde byl jeho otec správcem pivovaru. Hodně jej ovlivnilo rodinné prostředí, především maminka a strýc Pepin (přijel prý jednou na 14 dní a zůstal skoro 40 let), neúmorný mluvka a výtržník, plný chuti do života. Takové lidské typy Hrabala vždy přitahovaly. Ač doktor práv, vystřídal (i záměrně) pestrou mozaiku zaměstnání:

písař, skladník, traťový dělník, výpravčí, pojišťovací a obchodní agent, dělník v kladenských hutích, balič starého papíru, kulisák. Vše v symbióze s jeho dílem. Léta psal bez naděje na publikování. První kniha vyšla r. 1963 (49 let!), od té doby se výhradně věnuje literatuře. Po r. 1970 nějaký čas nepublikoval, pak po určitém ústupku (nepostavil se proti režimu) opět oficiálně vychází, i když ve značně cenzurované podobě (škrty). Mnoho děl však vyšlo nejprve v samizdatu nebo exilu bez úprav. (Více verzí – je v tom zmatek.) Zemřel oficiálně nešťastnou náhodou, avšak okolnosti poněkud nejasné…

DÍLO – má mnoho obdivovatelů i odpůrců; Hrabal píše (jak sám říká) z pohledu chlapů, jak mezi sebou mluví, nevybírají témata ani slova, a to je pro některé čtenáře nepřijatelné; zvláště ženy a mladé čtenáře („mladí, myslím, ještě nepoznali pocity mých hrdinů…“ říká Hrabal), je opravdu spíš pro „starší a pokročilé“.

Jeho vnímání světa i vyprávění je svérázné, osobité. Má více dimenzí (vlastností, rozměrů): existenciální, temný, melancholický tón, ale i laskavý humor, poetizace, lyrizace všední každodennosti – kdo se zaměří hlavně na to, může mít pocit, že je to až idylické, bezstarostné, jen mile komické (takové vyznění mají některé Menzelovy filmy: Postřižiny (20. léta), Slavnosti sněženek (doba normalizace)). Mísí se radost s úzkostí, přízemní s filozofickým (banalita i filozofické sentence); většinou tragikomická grotesknost, tragiku převádí do odlehčené a básnické roviny.

Většina próz je bezsyžetová (= nemají souvislý děj, určitou výstavbu děje), tvoří je mozaika situací, příběhů či představ (metoda koláže či automatického záznamu – vliv poetismu, surrealismu a dada); vyprávění plyne jako proud asociací, často opakování a variace motivů, požitek, radost z vyprávění bez potřeby sdělit něco nového. Vložené epizody a historky jsou naopak značně dějové, syžetové (srov. i u Haškova Švejka).