Česká próza od 70. let 20. století do současnosti
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Jazyk hovorový i obecná čeština, trefný, někdy drsný, střídá řeč básnickou i hospodskou (i vulgarismy), hovorová je i syntax (spontánní proud). Text působí především expresivně (na city), nezabývá se podrobně psychologií postav (nenutí nás nad nimi přemýšlet).
Pábitelé – typičtí Hrabalovi hrdinové (u některých jen některé z následujících rysů):
Nežijí vzorným životem, jsou to nespolehliví podivíni, nejsou nijak příkladní, ale jsou hluboce lidští. Nehledí na konvence, působí zvláštně, třeba i komicky, ale hlavně jako protipól povrchnosti a prázdnoty. Oni prostě chtějí žít, protože „ten život je stejně k zešílení krásnej“. Milují život, jsou posedlí životem i vyprávěním o něm, jsou pábitelé. Pábitel je člověk, který svým osobitým způsobem miluje život a neustále o něm s vášnivým zaujetím vypráví všem okolo; pábit, pábení = vyprávět, zvláštní druh vyprávění, volně plynoucí, spontánní, bezbřehé, plné přehánění, vymýšlení si, mystifikace. Tím jsou sympaticky jiní než ti učesaně vzorní či chladně vypočítaví. (Slovo pábit pochází od Vrchlického (který výraz používal, když si odcházel zakouřit), přes okruh přátel pak doputovalo k Hrabalovi, ten jeho význam posunul a obohatil češtinu o nový pojem.)
Stojí stranou hlavního proudu společenského dění, byli jím vyvrženi na jeho okraj nebo se tam octli sami, jsou to všelijací smolaři, ztroskotanci, podivíni nebo staří, nemocní apod. Nejsou však samotáři, naopak jsou velmi družní (mají potřebu lidské družnosti, např. hospodské party), mají fantazii, ztřeštěné, šokující nápady, jsou sniví, citliví, upřímní, nikdy ne pokrytci, i když to jsou mluvkové, vychloubači, kteří nezřízeně přehánějí, zveličují, vymýšlejí si. Ale nejsou to lži v pravém slova smyslu, pramení z touhy po životě, jsou to náhražky života, je to jediná možnost jejich seberealizace; vidí, že ze svých životních snů už nebudou moci nic realizovat, tak aspoň mluví; řečová aktivita, vyprávění je zachraňuje před úzkostí a prázdnotou (viz např. Taneční hodiny…)
Hluboko na dně jejich duše lze nalézt většinou smutek, bolest nebo opravdovou upřímnost, dojímavou citlivost, neočekávanou citovou ryzost, vnitřní čistotu, hlubokou životní moudrost, prostě dobré jádro pod hrubou slupkou. To je ta vzácná „perlička na dně“.
Hrabal má vynikající postřeh, ale nehodnotí, nesoudí; dává každému právo, aby si žil vlastním životním stylem. Svým vyprávěním, ve kterém zálibně kupí nepřeberné množství životních situací, prozrazuje, že sám je stejně posedlý životem, že je stejný pábitel jako jeho postavy.
60. léta:
Perlička na dně (autor je hledač těch „perliček“ na dně člověka)
Pábitelé
Taneční hodiny pro starší a pokročilé – starý muž (modelem mu byl strýc Pepin) přemáhá smutek stáří tím, že vypráví mladé dívce své zážitky z dob, kdy byl v plné síle, hl. z mládí. Text tvoří jediná dlouhá, neukončená věta.