Česká próza od 70. let 20. století do současnosti

Zdeněk Šmíd

Proč bychom se netopili (pro vodáky), Proč bychom se nepotili (pro turisty)

František Nepil, J. Suchý, J. Grossmann + M. Šimek

Autoři samizdatové a exilové prózy

Milan Kundera (1929)

světový spisovatel, česká literatura se k němu hlásí, on k nám ne…Narozen v Brně, jeho otec byl muzikolog a klavírista Ludvík Kundera, jeho bratranec byl Ludvík Kundera (básník, prozaik, dramatik, literární vědec a překladatel), po gymnáziu na tř. Kpt. Jaroše studoval hudební kompozici, pak literaturu a estetiku na FF UK a nakonec na FAMU, tam pak přednášel světovou literaturu, r. 1970 musel fakultu opustit a nemohl publikovat. Od r. 1975 žije ve Francii, nejprve jako hostující profesor na univerzitě, odmítl se vrátit do ČSSR, byl zbaven našeho občanství, pak už natrvalo v Paříži a učí na pařížské univerzitě, některá díla vydána v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých v Torontu; od 90. let píše jen francouzsky a nemá zájem překládat svá díla do češtiny, nikdo jiný to však podle něj udělat nemůže, a není ochoten poskytovat rozhovory. Zpočátku básník, pak poezii přestal psát, dramatik, esejista, editor, překladatel a hlavně prozaik.

Kundera část svého díla „odložil“, nehlásí se k ní, distancuje se od ní, nechce o ní mluvit. Patří k ní básnické sbírky z 50. let, poplatné dobovému budovatelskému nadšení, ale kupodivu i vrcholná sbírka Monology o erotické lásce, ale v krizových momentech vztahu; dále 2 hry z 60. let: Majitelé klíčů z období německé okupace a kupodivu i Ptákovina – groteskní fraška, ve třídě na tabuli se objeví kosočtverec (netřeba rozvádět), ředitel aféru vyšetřuje, přitom se ukazuje přízemnost a servilnost osob; pachatelem byl sám ředitel, byl to žert, který se mu ale vymkne z rukou, obrátí se proti němu...

Kundera tuto část své tvorby zavrhl prý kvůli zjednodušujícímu postoji ke světu; tento postoj nazývá lyrický – je pro něj příznačná citovost, která nahrazuje racionalitu, tj. je nebezpečná. Je zřejmé, že ho poznamenala osobní zkušenost s komunistickou ideologií a režimem, pro něž bylo příznačné právě nadřazení „správné víry“ (to je ta citovost, lyričnost) nad kritický rozum. Odpor ke zneužití lyrismu (citovosti) v něm vzbudil odpor k lyrismu (citovosti) jako takovému. (Kundera v 18 letech vstoupil do KSČ, během VŠ studia vyloučen, v době uvolnění členství obnovil, po r. 1968 definitivní rozchod. Obvinění zveřejněné r. 2008, že v roce 1950 informoval StB o příjezdu M. Dvořáčka, bojujícího proti komunismu, odmítá a nechce komentovat.)

Analýza nejrůznějších podob a projevů lyrického postoje ke světu je pak základním tématem té části Kunderova díla, k níž se spisovatel dnes hlásí:

60. léta

Směšné lásky (3 sešity – celkem 10 povídek, ve vydání 1991 už jen 7) – mají významné místo v autorově díle, v nich „našel svůj tón, ironický odstup od světa i od vlastního života“, navázal na existenciální linii literatury; obrovský čtenářský úspěch, některé zfilmovány. Nazval je melancholickými anekdotami. V podtextu zdánlivě rozmarných příběhů se skrývají vážné otázky: Jsme schopni rozhodovat o svých osudech? Do jaké míry jsme zodpovědni za své činy, když nemůžeme zodpovídat za jejich důsledky v okamžiku jejich konání? Hlavními hrdiny bývají muži – intelektuálové; jejich pokusy vzít osud do svých rukou ústí v opak, neboť „naše činy nabývají opačného smyslu, než jaký jim předem přisuzujeme. Naše činy žijí nezávisle na nás svým vlastním životem.“