Česká próza od 70. let 20. století do současnosti

Po roce 1956 je Ludvík rehabilitován, dostuduje VŠ, pracuje jako vědecký pracovník ve výzkumném ústavu, ale neustále se probírá svou minulostí. Při návštěvě rozhlasové reportérky Heleny (natáčí s ním rozhovor) zjistí, že je to žena Pavla Zemánka, a zatouží pomstít se mu. Po 15 letech přijíždí do svého rodného města na Slovácku na folklórní slavnost Jízdy králů, aby pomstu provedl. Zemánkovu ženu Helenu svede, ale akt pomsty se zcela míjí účinkem – Zemánek to s úlevou uvítá, neboť má již dávno milenku a manželka mu byla na obtíž, chce se dát rozvést. Navíc se Helena do Ludvíka zamiluje. Když jí Ludvík sdělí, že on ji nemiluje, a ona pochopí, že šlo jen o žert, pokusí se o sebevraždu; ta se jí ale nevydaří, neboť místo analgetik omylem spolyká projímadlo. I tato hra (žert) tedy mine cíle, navíc se mění v hořkou frašku. Trapně a směšně působí i Jízda králů – motá se po silnici mezi automobily a Jaroslavův syn Vladimír, který měl být v jízdě králem, nectí folklór a tradice a nechá se v roli krále zastoupit; Jaroslava, který je posedlý láskou k lidové starobylosti a původnosti, to velmi raní. Na konci slavnosti si Ludvík po mnoha letech zahraje na klarinet v cimbálové kapele (jako kdysi), ale Jaroslav při hře na housle dostane infarkt.

Celková charakteristika (mnohé platí pro Kunderovu tvorbu obecně, počínaje Směšnými láskami):

představuje intelektuální typ prózy, v níž se uplatňuje mnohovrstevnatost, ironický odstup od příběhu (ironický nadhled), dějové pasáže jsou prokládány úvahovými, esejistickými; navazuje na tradici románu, v níž se objevovaly prvky úvahové, esejistické, existenciální (Diderot, Voltaire, Kafka, Vančura); spojuje tematiku osobní i společenskou (prolínání soukromého života jedince se společenským a politickým děním, vztah jedince a dějin), spojuje komické s vážným, prvky drsné frašky a grotesky s tragikou, záměrná antilyričnost.

Kundera se v románu vyrovnává se svou angažovanou minulostí (podobně i jiní autoři ve svých dílech). Ale nejde jen o demaskující zachycení doby. Román má i nadčasové vyznění – celá naše neovladatelná existence je žertem, jsme objekty i subjekty žertů, což jsou všechny naše omyly.

Postavy nemají realistickou, věrohodnou psychologii, jsou spíše loutkami v rukou osudu, respektive autora. Na rozdíl od Ludvíka další vypravěči se domnívají, že mají něco, co dává jejich životu smysl (socialismus, folklór, náboženskou víru), to se však ukazuje jako iluzorní (např. Helena je naivní komunistka, novinářka, která nepochybuje o smyslu své práce, ale její texty jsou plné frází a demagogie). Podobně i ostatní postavy žijí zaslepeny svými osobními mýty: Kostka svérázným pojetím křesťanské víry, Ludvíkův přítel z dětství Jaroslav iluzí o čistotě a nezničitelnosti slováckého folklóru. Racionální Ludvík, původně sebejistý komunistický intelektuál, poznal, jak je ošidné upnout se k ideologii, a pohlíží na tyto postavy s ironickým odstupem, ale i on podléhá nějaké iluzi, a sice, že svůj osud drží v rukou a že je schopen manipulovat životy ostatních (podobně jako hrdinové Směšných lásek). I když měl vždy schopnost nadhledu a kritičnosti, prožívá životní ztroskotání a deziluzi (když se zamýšlí nad svým životem, láskami, přáteli i nepřáteli). Pavel se uměl vždy všemu přizpůsobit, a tak se prosadit (tehdy byl vzorný svazák, stalinista, nyní reformní komunista), vždy úspěšný, oblíbený, ale prázdný, i po Ludvíkově pokusu o pomstu je zase na výsluní a Ludvík se už nemůže dočkat odjezdu do Prahy.