Počátky národního obrození - maturita

Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – spisek, vydal ho společně anonymně se Šafaříkem. Tvrdili, že pro češtinu je typický časoměrný verš, čímž byli proti Dobrovskému.

Předsedal Slovanskému sjezdu v Praze roku 1848. Svým vystupováním a činností má velké zásluhy na obrození. Za svého života dosáhl četných mezinárodních uznání, jeho pohřeb se stal celonárodní manifestací.

M Y Š L E N K A S L O V A N S K É V Z Á J E M N O S T I

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861) – historik a jazykovědec, básník, archeolog. Otec protestantský kazatel, vedl synka k lásce ke knihám. Byl to Slovák, velký vlastenec. Na studiích v Jeně přilnul k myšlence panslavismu. Vychovatelem v Prešpurku, seznamuje se tam s Palackým → Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie. Překládal (Schiller, Aristofanes, Theokrites). Profesor a později i ředitel gymnázia v Novém Sadě v Srbsku. Později odtamtud pro neporozumění a pronásledování odchází do Prahy, kde vydává celoživotní dílo Slovanské starožitnosti – próza, obraz osudů Slovanstva v nejdávnějších dobách až do 1. tisíciletí, přes veškerou pochybnost chtěl dokázat, Slované byli v Evropě již před narozením Krista. Na základě kamenných důkazů ukázal, že Slované jsou vedle Germánů, Řeků a Římanů spolutvůrci evropské kultury.

Šafaříkova díla jsou nepostradatelným úvodem do moderního studia slovanské archeologie. Vedle Dobrovského největší český slavista.

Jan Kollár (1793 – 1852) – narozen v Mošovcích na Slovensku. Proti vůli svého otce (chtěl, aby se stal rolníkem) následoval svoje touhy po vyšším vzdělání, musel proto odejít z domova. Od 16-ti let se sám probíjel životem, zakoušeje bídu. Přes vše byl výborným studentem. Studoval v Bratislavě, poté odchází na univerzitu do saské Jeny. Jeho pobyt tam jej ovlivnil po stránce národní a myšlenkové – vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody a útlaku doma, poznal tam rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva (názvy slovanského původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech), seznámil se tam s Friderikou Wilheminou Schmidtovou (Mína). Je tvůrcem myšlenky slovanské vzájemnosti, psal česky (evangelík). Byl zastáncem společného spisovného jazyka Čechů a Slováků, byl proti zavedení spisovné slovenštiny. Tímto postojem se dostal do sporu s mladší generací slovenských spisovatelů, které vedl L’udovít Štúr. Spor vyvrcholil v roce 1848, kdy byl zajat svými odpůrci a vysvobodit ho musela císařská vojska. Později byl povolán do Vídně, kde se stal univerzitním profesorem slovanské archeologie.

Básnická sbírka Básně – elegie, ódy, epigramy, milostná lyrika (Míně) se stala základem ke skladbě:

Slávy dcera – Mína splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa), provází básníka po slovanské pravlasti – motiv putování (viz Dante, Komenský). Skladba obsahuje Předzpěv a 5 zpěvů (původně 3), nazvaných podle řek, protékajících slovanským územím – Sála, Labe, Dunaj, pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo). Předzpěv – téma – záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem; slovanská vzájemnost; odsouzení germanizace; víra v slavnou budoucnost Slovanstva; humanismus. Je psán formou elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální zpěv o slavné budoucnosti. Zpěvy (oddíly) – obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů, prozódie přízvučná. Např. Pracuj každý s chutí usilovnou – výzva k práci pro národ a ke svornosti, Co z nás Slavů bude o sto roků? – předvídá slavnou budoucnost.