Ruchovsko-lumírovská generace, český kritický realismus

Rok na vsi (1903-4) – románová kronika z moravské dědiny, bez ústředního hrdiny, zaznamenává dění na vesnici od podzimu do podzimu, tím připomíná pravidelnost přírodního cyklu. Střídá různé vypravěčské polohy – nadhled i osobní zaujetí, patos i ironii, veselí i smutek.

Vilém – tento svébytný tvůrce vstřebává nejrůznější vlivy zasahující českou literaturu od 80. let 19. stol. po 1. desetiletí 20. stol. Byl ovlivněn naturalismem a impresionismem, podepsal manifest České moderny. Jeho pojetí realismu vycházelo z ruského, stal se překladatelem a znalcem soudobého ruského románu (Tolstého, Dostojevského aj.). Jako autor i jako kritik propagoval a pomohl vyjasnit principy realismu a naturalismu v české literatuře. Skutečnost se má podle něj zobrazovat tak, jak ji vnímá člověk, který se cítí jako oběť poměrů nebo jako jejich bezmocný soudce (zřejmě on sám se tak cítil). Polemizoval tak s Masarykovým pojetím, dle kterého má realistické dílo nejen soudit, ale také povzbuzovat a posilovat víru v humanitní ideály.

Romány Viléma Mrštíka:

O tom, zda jsou jeho romány více naturalistické či impresionistické, se stále vedou diskuse. Oba směry jsou totiž krajní snahou o realistické vyjádření, realismus dovádějí do krajnosti.

Pohádka máje (1892,1897) – Pražský student Ríša přichází na venkov, kde upoutá jeho pozornost naivní, citlivá, jemná a upřímná dívka Helenka, dcera myslivce z ostrovačických lesů. Počáteční Ríšova bohémská lehkomyslnost postupně ustupuje a mění se v hluboký cit; román končí sňatkem a šťastným životem na malém městě. Román (téměř idylický) je oslavou lásky a přírody. Příroda má důležitou roli, neslouží jen k dokreslení příběhu, nýbrž je spolutvůrcem lidských osudů, podílí se například na proměně Ríši v seriózního muže, nebo když lidé žijí v souladu s přírodou (uvnitř i navenek), jejich štěstí roste. Citový a smyslový život mladé dvojice je tedy zobrazen až naturalisticky (dokumentuje prožitek lásky), i když zároveň idylicky (soulad, harmonie, štěstí), ale také lyricky v duchu impresionismu (oslabení dějovosti, zachycení bezprostředních pocitů, dojmů a prožitků lidí i okamžiků v přírodě).

Santa Lucia (1893) – Název podle známé italské písně o lásce k městu Neapoli, jde však o lásku k Praze. Tentokrát naopak přichází venkovský mladík do vytouženého a obdivovaného velkoměsta. Zde jsou však jeho životní sny tvrdě konfrontovány s realitou – chladná neúčast, nezájem městského prostředí a odcizenost lidí způsobí jeho zklamání a vystřízlivění z iluzí, nakonec onemocní tuberkulózou a v bídě umírá. Ponurý příběh moravského studenta je podán retrospektivně – nemocný na lůžku vzpomíná. Tento román je asi výrazněji naturalistický.