Ruchovsko-lumírovská generace, český kritický realismus
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Děj je vždy líčen z hlediska některé postavy, nejčastěji Kampana nebo jeho protihráče, mravně nízkého Mollera, jenž se zaprodal straně bělohorských vítězů. Tak je dosaženo různých pohledů, třeba i na tutéž událost. Autor tudíž počítá s interpretační aktivitou čtenáře, nepředkládá mu hotové koncepce. A dnešní čtenáři podobně jako tvůrci televizního filmu (rež. Zdeněk Sirový, hl. role V. Postránecký) mohou Kampanův příběh vnímat ještě intenzivněji a bolestněji, neboť se v našich dějinách mnohokrát „zopakoval“.
Alois Jirásek (1851 – 1930)
Nejznámější český autor historické beletrie, jeho rozsáhlé dílo podává nejucelenější obraz českých dějin.
Narozen v Hronově, studoval historii na UK v Praze, měl výtvarné nadání, učil na gymnáziu v Litomyšli, pak v Praze, za 1. světové války podepsal jako jeden z prvních Manifest českých spisovatelů.
Jeho přístup k historii není nestranný, je tendenční, obraz dějin přizpůsobuje svému záměru, svým subjektivním postojům. Byl velmi ovlivněn Palackým. Jiráskovy prózy jsou jakoby názornou ilustrací Palackého pojetí českých dějin, přičemž Jirásek naši minulost ještě výrazně idealizuje, jeho vidění se mnohdy stává až černobílým. Přitom vzbuzuje zdání objektivity. Ve skutečnosti však vytváří ve svých knihách svět, v němž jsou všechny hodnoty předem dané a nezpochybnitelné. Česká minulost je předváděna v podobě obecně přijímaného národního mýtu.
Vytvořil obraz naší historie od dob mýtických až po národní obrození, nejvíce se věnoval době husitské, pobělohorské a obrozenské. Vrchol českých dějin spatřoval v období husitství (vrchol demokratických snah, jako by nepřineslo i násilí, ničení, ztráty), naopak v době pobělohorské (rekatolizace, působení jezuitů) viděl jako evangelicky smýšlející člověk největší úpadek národa, po všech stránkách, sociální, mravní, kulturní, prostě dobu „temna“. Přestože nelze nerozpoznat, na čí straně jsou autorovy sympatie, snaží se psát tak, aby nemohl být z neobjektivnosti nařčen.
Většinou vytváří rozsáhlé románové celky – historické epopeje či románové kroniky.
Přestože v jeho dílech vystupují významné historické osobnosti, skutečným hrdinou je spíše kolektiv, lid, neboť ten považoval za nositele historického dění, za hybnou sílu dějin (ne významné či silné, výjimečné osobnosti). Jeho knihy nejsou monografické, nýbrž vystupuje v nich několik typizovaných postav, jež ztělesňují postoje a názory lidu jako celku. Cílem je zobrazit ideje a ducha národa. Možná proto se příliš nezabýval psychologií postav, ty jsou spíše jen zástupci určité skupiny lidí bez vlastní individuality, a proto také v duchu jeho pohledu mohou být až černobílé (průhledné charakteristiky, jako by předem dány jejich kladné či záporné rysy).