Ruchovsko-lumírovská generace, český kritický realismus

11. Ruchovsko-lumírovská generace, český kritický realismus

Ruchovci a lumírovci (70. a 80. léta 19. století)

Pokračuje rozvoj politického a kulturního života, tedy i velký rozmach v literatuře – mnoho autorů, směrů, časopisů, žánrů. Česká literatura se začíná přibližovat evropské. Generaci této doby nazýváme souhrnně ruchovsko-lumírovskou. Uvnitř této generace byl spor.

Literární spor mezi ruchovci a lumírovci: Zahájila ho Krásnohorská kritikou Vrchlického (1877). Polemika mezi nimi se vlekla několik let. Lumírovcům vytýkáno přejímání cizích myšlenek a forem a malé sepětí s domácí tradicí. Ruchovcům vytýkáno omezování naší literatury národními hranicemi, čímž způsobují její izolaci, uzavřenost.

Spor ukončil Neruda (1881) – odmítl rozlišování směrů: oba přinášejí něco dobrého, nějaké hodnoty, spor je tedy neopodstatněný, požadavky obou směrů se mají spojovat – a sice literatura má vyrůstat z domácích tradic, ale neměla by tím být omezována; otevřenost světu je podmínkou, aby se nedostala do izolace.

Ruchovci: (křídlo národní)

- základ tvořili autoři seskupení roku 1868 v almanachu Ruch, vydaném k položení základního kamene ND (sdružovali se také kolem časopisu Osvěta)

- navázali na NO; literaturu podřídili národnímu zápasu; zdůrazňují vlastenectví, slovanství, zájem o historii, venkov, domácí tematiku

- poezie: vlastenecká, politická; patetická, rétorická; básník je mluvčím národa

- autoři: Čech, Krásnohorská, Sládek (zpočátku, částečně)

Lumírovci: (křídlo kosmopolitní, světové)

- soustředěni kolem časopisu Lumír (založen r. 1873)

- navazovali na májovce, hlavně úsilím o světovost české literatury, o její zapojení do světové (inspirace cizími světy a myšlenkovými proudy)

- hojně překládali (pro rozšíření českého kulturního obzoru) hlavně z anglosaské (Sládek) a románské literatury (Vrchlický), aby potlačili vliv německé literatury

- požadovali uměleckou svobodu a tzv. čisté umění – hlavní funkce estetická, bez výchovných, politických funkcí (aby umělce nesvazovaly požadavky výchovné, politické...)

- poezie: intimní lyrika, nové formy z ciziny; obraznost, smyslovost

- autoři: Vrchlický, Sládek, Zeyer

Jaroslav Vrchlický

- Nejvýznamnější představitel kosmopolitního proudu, dovršil úsilí o světovou úroveň české literatury, začlenil ji do evropského kontextu, myšlenkovým přínosem stojí ale až za Nerudou.

- Vytvořil nejrozsáhlejší dílo v české literatuře (okolo 140 původních knih a 100 překladů, celkem se uvádí asi 270 knih). Je to sice obdivuhodné, ale tím (v tom množství děl) svůj veliký talent bohužel zároveň rozmělnil a roztříštil. Obrovské dílo je tím také nepřehledné. Zajímal se o přírodu, ženskou krásu, lidské vědění, historii apod.

- Směřoval k „čistému umění“ (též pojem lartpourlartismus = umění pro umění, viz u moderních směrů ve světové literatuře na konci století) – tato tendence uznává pouze estetické hodnoty díla, klade důraz na formální stránku umění, neuznává mimoestetické kvality díla – morální, politické, sociální aj.