Jednotný vnitřní trh

• překračování vnějších hranic států schengenského prostoru

• vstup a pobyt občanů třetích zemí (tj. států mimo Schengen, EU, Švýcarsko a Lichtenštejnsko)

• spolupráce justičních a policejních orgánů

• sdílení údajů o některých osobách a věcech důležitých pro zajištění bezpečnosti a práva ve společném prostoru

• ochrana předávaných a sdílených osobních údajů

• zavedení jednotných pravidel pro udělování azylu

• zavedení jednotných pravidel pro držení a předávání zbraní a střeliva

Schengenský informační systém

Obsahuje údaje, které jsou nutné pro zajištění bezpečnosti v zemích zapojených do schengenské spolupráce.

Jedná se o údaje:

• o osobách hledaných za účelem zatčení

• o nežádoucích státních příslušnících třetích zemí, kterým má být odepřen vstup a pobyt na území schengenského prostoru

• o pohřešovaných osobách

• o osobách hledaných za účelem zajištění jejich spolupráce v trestním řízení

• o hledaných věcech (např. odcizené či ztracené doklady, automobily, střelné zbraně, padělané bankovky aj.)

Volný pohyb služeb

Otevírání trhů služeb na vnitřním trhu EU

Svoboda poskytovat služby na vnitřním trhu EU znamená, že jejich poskytovatel (obchodník, podnikatel, živnostník, zástupce svobodných povolání aj.) může provozovat svou činnost v kterémkoli jiném členském státě, za stejných podmínek jako příslušníci tohoto státu.

Tedy: bez diskriminace na základě státní příslušnosti, za stejných podmínek jako příslušníci hostitelského státu.

Služba může být poskytována buď usazením v jiném členském státě (např. bankou nebo jinou finanční institucí, zřízením obchodu, hotelu, servisu, aj.) nebo přes hranice (poskytováním pojišťovacích služeb, poradenstvím aj.).

• formálně byl pohyb služeb přes hranice uvolněn v roce 1970, avšak s jedním velkým omezením: bylo nutno respektovat národní regulační předpisy hostitelské země, zejména pokud jde o přístup k výkonu určitých profesí nebo oprávnění zřizovat a provozovat určité podniky (např. banky a pojišťovny).

• překonání bariér s tím spojených vyžadovalo jednak dohodu o uznávání kvalifikace nabyté v jiné členské zemi, jednak harmonizaci podmínek pro zřizování a provoz živností a podniků. Argumentovalo se přitom oprávněným ohledem na spotřebitele, jeho zdraví, bezpečnost a jistotu.

• předpokládal se tento postup: vzhledem k tomu, že je sektor služeb velmi široký a podmínky různých jeho segmentů se dosti liší (např. telekomunikace a cestovní ruch), navrhovalo se nejdříve zrušit nejzávaznější překážky volného pohybu služeb přes hranice (diskriminace na základě státní příslušnosti aj.) a potom pokračovat podle jednotlivých kategorií služeb.

• v tomto sektorovém přístupu měly mít přednost ty služby, které se dotýkají podnikání, které mají přímý vliv na výrobní náklady a jejichž liberalizace měla usnadnit volný pohyb zboží a konkurenci na těchto trzích.

• tento přístup vycházel také z toho, že sektor služeb velmi rychle expanduje, objevují se v něm dříve neznámé služby (např. spojené s informačními technologiemi) a že nabízí značné příležitosti pro přírůstky zaměstnanosti.

• dále bylo známo, že sektor služeb je zatížen mnohem větším počtem národních regulačních předpisů, které měly chránit zákazníka, spotřebitele, klienta bank a dalších finančních institucí.

• všechny tyto předpisy byly zavedeny v členských zemí dávno před vznikem EU a byly mnohem silnější a detailnější než na trhu zboží (např. předpisy týkající se bankovnictví, služeb v dopravě, ubytovacích a pohostinských služeb, opravárenských služeb pro podniky i domácnosti).

• přitom bylo třeba rozhodnout o tom, které z těchto předpisů budou směrodatné: zda předpisy hostitelské země nebo předpisy země poskytovatele služeb.

• ve hře byla spousta ohledů a zájmů: ohled na ochranu spotřebitele a zákazníka, jeho zdraví a bezpečnost, současně však také ohled na zachování pracovních míst při konkurenci z jiné členské země.