9. a) Učení, druhy učení, b) Zvláštnosti péče o staré a dlouhodobě nemocné

Efektivnost učení:

závisí na použitých metodách učení. Rozlišuje se metoda celková, dílčí a kombinovaná.

1. celková – opakované čtení

2. dílčí – rozčlenění na celky a jejich postupné osvojování

3. kombinovaná – orientační seznámení s učivem, rozčlenění na celky a ty se zvlášť osvojí, v závěru zopakování celé učené látky

Předcházení únavě:

• dostatečný spánek (8 hodin)

• pravidelný režim dne

• pravidelné střídání činnosti

• přestávky

• přirozené stimulátory

Praktické rady:

• snažit se pochopit co se učíme

• udělat si hlavní poznámky

• obtížnější učivo opakovat co nejvíce

• střídat předměty

• zkoušet se navzájem

• nepouštět hudbu

Zvláštnosti péče o staré a dlouhodobě nemocné

Stárnutí:

je specifický, nezvratný a neopakovatelný biologický proces, univerzální pro celou přírodu. Říkáme mu život. Konečnou etapou procesu stárnutí je stáří. Dnes se ve většině zemí přijímá 15 letá periodizace lidského věku, jak ji navrhla Světová zdravotnická organizace.

Podle ní se stáří člení na toto období:

• 60 – 70 let rané stáří = presenium

• 70 – 89 let vlastní stáří = senium

• 90 a více let dlouhověkost

Projevy stárnutí:

Proces stárnutí jako fyziologický jev charakterizující některé změny probíhající v organismu. Růst organismu se zastavuje a omezuje se pouze na výměnu buněk a tkání a tkání (hojení ran, zlomenin). Převládá involuce, atrofie, úbytek tkání postihuje všechny orgány. Zmenšuje se výška a ochabuje držení těla. V důsledku úbytku svaloviny a podkožního tuku se snižuje hmotnost. Kosti se zmenšují a ztenčují. Kůže je neelastická, suchá, vrásčitá. Kardiovaskulární aparát slábne. Mění se celkový vzhled člověka

Osobnost v preseniu:

presenium je přechod mezi vrcholem života a vlastním stářím. Charakterizuje ho moudrost. Nejrozšířenějším jevem tohoto věkového období je přerušení aktivní pracovní činnosti, odchod do důchodu.

Odchod ze zaměstnání:

má na mnoho lidí tohoto věku traumatizující vliv - je to spol. i osobní zlom, silný citový otřes, radikální omezení sociálních vztahů, zhoršení materiální situace – to vše vyvolává úzkost, deprese, obavy z budoucnosti, bezradnost nadbytku volného času. U mnohých lidí to vyvolává velmi vážné krizové stavy, někdy se sebevražedným úmyslem, nebo brzy umírají. Jeho pohled se už přestává upírat do budoucnosti, ale začíná se vracet do minulosti.

Postoje k minulosti mohou mít rozmanitou podobu, a to:

• rozladění až deprese (když se minulý život hodnotí jako prohra, nevyužití možností)

• dovršení a naplnění (při vědomí prožití hodnotného a plodného života)

• rezignace („všechno bylo zbytečné“), která vyúsťuje do pasivity a lhostejnosti.

Úvahy o celkovém smyslu života se aktualizují, nevytyčují se nové plány, objevují se myšlenky na vlastní smrt, zmenšuje se oblast zájmu.