9. a) Učení, druhy učení, b) Zvláštnosti péče o staré a dlouhodobě nemocné

Osobnost se stává egocentrickou a egoistickou, se sklonem zaměřovat se na vlastní problémy a prožitky, prostě starat se převážně jen sám o sebe, začíná mít hypochondrické sklony. Ztráta životního partnera způsobuje až trauma, nebo je těžce prožívána. U starých lidí se čím dále tím více prohlubují pocity osamělosti, poznamenané obavami, že si jich mladí dost neváží, že jsou přezíráni, zbyteční a že překážejí. To vše zaviňuje u mnohých únavnou mnohomluvnost a přehnanou zvědavost na různé novinky z okolí. Snaží se vzbudit zájem o svoji osobu častými vzpomínkami na své „staré, dobré časy“. U staršího a starého člověka se mění prožívání času: čím je člověk starší, tím více se mu čas subjektivně „krátí“.

Období stáří:

Oslabuje se vštěpování poznatků do paměti a délka zapamatování (staří lidé často nevědí, co dělali nebo o čem hovořili před krátkou dobou).

Myšlení ztrácí logičnost, pružnost, šířku, hloubku, kritičnost a objektivitu. Mění se sociální city – posilují egoistické city, dominovat začínají tělesné city (spokojenosti-nespokojenosti, příjemnosti-nepříjemnosti). City se ochuzují, oslabuje se jejich intenzita, zmenšuje se nebo se ztrácí citové sebeovládání.

Adaptabilita na nové podmínky je minimální, reakce na nové prostředí jsou většinou negativní. U mnohých vznikají nebo se prohlubují psychické poruchy – stavy zmatenosti a bezradnosti, pocity úzkosti, psychomotorický neklid, časté poruchy vědomí, iluze a halucinace. Mohou vzniknout též involuční senilní psychózy. Nejtypičtější je senilní demence, která se objevuje po 60. roce života a postihuje celou osobnost:

• intelekt – poruchy paměti a myšlení, neschopnost využívat paměť a objektivně posoudit situaci,

• emoce – náladová labilita, apatie, deprese, projevy zlosti a agresivity,

• charakterovou oblast – vystupňovaný egoismus, vztahovačnost,

Objevují se halucinace, bludy, degradace osobnosti.

Adaptace na stáří:

Stáří, které přichází zákonitě a nedá se odvrátit, je třeba přijmout – adaptovat se na ně. Odchod do důchodu by pro člověka neměl znamenat konec aktivity, ale snahu o její další zachování, i když v menší míře, aby si udržel důvěru ve vlastní schopnosti. Aktivita zabraňuje vzniku stařeckého pesimismu, depresím, vědomí nepotřebnosti a neužitečnosti, umožňuje zapomenout na vlastní problémy.

Sociální problémy ve stáří:

• Spočívají zejména v tom, aby se u starých lidí nepřipustila sociální izolovanost, opuštěnost, vědomí osamělosti bezmocnosti a beznaděje

• Střední zdravotnický pracovník by měl být ke starým lidem zejména nemocným, vrcholně taktní a ohleduplný.

• Měl by dokázat trpělivě naslouchat jejich stížnostem, starostem a problémům což už samo působí terapeuticky a měl by rozptýlit jejich případné obavy.