Charakterizujte co je zamerenost osobnosti a jeji poruchy, citova deprivace a frustrace

7. Charakterizujte co je zaměřenost osobnosti a její poruchy:

citová deprivace a frustrace

Zaměřenost osobnosti je soubor vlastností, kterým je společná orientace jedince na určité cíle a usilování o určité hodnoty. Součástí zaměřenosti je aktivizace schopností, případně celkového psychického i tělesného potenciálu člověka. Jedinci u kterých není rozvinuta zaměřenost, málokdy o něco dlouhodobě usilují, málokdy mobilizují své předpoklady a síly k aktivitám, jimiž by něco dokázali. Jsou tedy odkázáni pouze na vnější podněcování (odměny, tresty, lákadla) vyvolávající dočasná chtění. Takové podněty nejsou dostatečnou hnací silou rozvoje osobnosti.

PORUCHY ZAMĚŘENOSTI OSOBNOSTI

Zaměřenost osobnosti nevede vždy k cílům a uspokojení. Vedle běžných těžkostí, které provázejí každého z nás a vyrovnávat se s nimi je běžnou nezbytností, existují vážnější strádání. Lidé se liší v tom, jak jsou k nim náchylní nebo naopak odolní a jaké prostředky mají, aby se s nimi mohli vyrovnat. Platí, že strádání ve sféře zaměřenosti v dětském věku mnohem snáze ústí k poruchám osobnosti, které se projevují dlouhodobě. Existují různé druhy poruch, nejčastějších z nich jsou citové deprivace a frustrace.

DEPRIVACE

Deprivace znamená strádání. V psychologii deprivace dělíme na:

a) DEPRIVACE CITOVÁ: kdy dítě strádá neuspokojením potřeby vřelých citových vztahů, které by mu poskytovaly přesvědčivý prožitek, že je milováno a že se může plně bez úzkosti a zábran svěřit druhému člověku.

b) DEPRIVACE SENZOMOTORICKÁ: kdy dítě postrádá rozmanitost podnětů aktivizujících je smyslově, kdy je omezováno v pohybu. Deprivačně působí jednotvárné, monotónní prostředí, kde se nic neděje, kde chybí barvy a tvary kde nejsou předměty, s nimiž jde manipulovat.

c) DEPRIVACE ČINNOSTNÍ: kdy dítěti chybí podněty motivující je k činnostem, jimiž aktivně řeší svůj vztah k prostředí, orientuje se v prostředí, získává zkušenosti o možnostech zasahovat do procesů probíhajících v jeho okolí a ovlivňovat události.

Hlavní pozornost je věnována citové deprivaci v raném věku. Vzniká při odloučení dítěte od rodiny, kdy dítě v jiném prostředí nenachází osobní vztahy, nemůže se vciťovat do druhých a druzí se nevciťují do něho. K tomu dochází např. při dlouhodobém pobytu v nemocnici, v důsledku předání dítěte do veřejné výchovné instituce, přesunem zájmů rodiny z dítěte na jiné problémy. Citovou deprivací trpí také děti v jinak dobrých rodinách, avšak s citově chladnou matkou. Takové dítě může být obklopeno všemožnou péčí (např. chův, vychovatelek a služebných), ale chybí mu prožitek lásky a vcítění. Citová deprivace působí na malé děti nejhůře ze všech ostatních strádání. R. Spitz zkoumal vývoj dětí delikventních matek ve vězení, které byly ponechány matkám v nehygienickém a nemateriálním prostředí, byli mnohem odolnější a vyvíjeli se lépe, než děti, které byli v ústavních zařízeních s dobrým materiálnem a hygienou.