Syndrom vyhoření, význam duševní hygieny

●

nespokojenost, neschopnost uvolnit se 

●

tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …) 

●

snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích 

●

Je to tedy stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity 
zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o 
osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít 
problémy“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní 
pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže. 

 
- FÁZE = ​Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze: 

●

0. fáze, předfáze​: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není 
možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena. 

●

1. fáze​: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém a smysl. 

●

2. fáze​: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí 
něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání. 

●

3. fáze​: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí 
nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a 
zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání. 

- PREVENCE  

●

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě 
pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. 
Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními 
zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného 
času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).