24.Teoretická, praktická a sociální etika.

1. Principu následků – morální hodnocení jednání je možné na základě posouzení důsledků jednání

2. Principu užitečnosti – pro posouzená důsledků jednání je rozhodující zejména užitečnost a prospěšnost

3. Hedonistický princip – jak správné lze označit všechno, co uspokojuje potřeby člověka

4. Sociální princip – dobré je takové jednání, jehož důsledky jsou pozitivní pro všechny, jichž se dané jednání týká.

• pragmatismus (označuje věcnost, nezaujatost, zaměřenost k efektivnosti a užitečnosti řešení problému nebo rovněž sklon k praktickému a spíš krátkodobému řešení problémů)

ETICKÉ POJMY

Morálka = (z lat. Mores, mrav ve smyslu zvyk, obyčej) je soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, jaké má být.

• Přirozená součást lidské společnosti. Snahy o její popsání a vysvětlení je možné hledat v různých systémech, např.

• Náboženských – morálka je často odvozena od postavy autoritativního zákonodárce, jehož vůle je předávána z generace na generaci buď ústně, či prostřednictvím posvátných textů. Platné morální normy jsou dány výkladem těchto textů, který se ovšem v dějinách značně lišit.

• Filozofických – morálka je odvozená z přirozeného řádu světa (z antické etiky), z určitého pojetí lidské přirozenosti (zvláště z novověké etiky), z obecného postavení člověka jako jedince ve světě a podmínek jeho života (např. z existencialismu) či na základě analýzy jazyka morálních norem (metaetiky)

• Morálka je posuzována a hodnocena z hlediska morálních hodnot --- MORÁLNÍ HODNOTY jsou ideální cíle lidského jednání

• NEJVYŠŠÍ MORÁLNÍ HODNOTOU je DOBRO, můžeme za ni taky považovat SPRAVEDLIVOST, … Můžeme chápat jako pozitivní hodnoty, někteří ovšem mohou rozeznávat negativní hodnoty – obecně zlo a všechny hodnoty opačné k hodnotám kladným.

• Morální norma = pravidlo jednání upravující mezilidské vztahy s ohledem na dobro (například nepokradeš, nezabiješ).

Aristoteles – postřehl charakteristickou zvláštnost morálních norem, spočívající v jejich obecnosti. Není totiž prakticky možné mít takové normy, které by podrobně předepisovaly jednání pro každou konkrétní situaci, a to již proto, že těchto situací je v podstatě nekonečně mnoho. Morální norma může být jen všeobecným návodem na jednání, jehož výběr a praktické použití je vždy závislé na jeho tvořivém přizpůsobení se jedinečným okolnostem. Morální normy proto předpokládají samostatně a kriticky myslícího člověka.

• MORÁLNÍ KATEGORIE:

• Dobro a zlo – dobro je souhrnný pojem pro všechno prospěšné, jedná se o nejvyšší mravní ideál (v běžném jazyce používáme slovo „dobro“ pro označení toho, co nejvýše žádoucí), zlo je protikladem dobra (to, co škodí, ruší, kazí)

• Pravda – základní hodnota je poznání, je to shoda tvrzení ve skutečnosti.

• Svědomí – vnitřní poznatek morálky, svědomí zahrnuje poznání původu a významu norem, kterými se jedince řídí, je to schopnost jedince posuzovat své jednání a uvědomovat si lítost, vinu atd.

• Ctnost – trvalá dispozice jednat dobře, ctnost není vrozená, ale získaná vlastnost (například moudrost, spravedlivost).

• Štěstí – stav vnitřního klidu a spokojenosti s vlastním životem.