Filozofie období baroka - Leibniz

„...že totiž od počátku každou ze substancí vytvořil tak, že každá z nich sledující toliko své vlastní zákony, zůstává v souladu s druhou přesně tak, jako by Bůh vždy znovu zasahoval“ (nauka o předzjednané harmonii – od Boha předem stanovené)

c) Teodicea – skutečnost zla ve světě

• podle Leibnize Bůh stvořil nejlepší z možných světů, protože jinak by nemohl být vševědoucí, všemohoucí, neskonale dobrý

• Leibniz rozlišuje tři druhy zla:

• metafyzické – tkví v konečnosti našeho světa; přesahuje danost a přírodu, jsme smrtelní, nejsme nekoneční – ti, co tu zůstanou, se rmoutí, když někdo umře – způsobuje jim to bolest → zlo

• fyzické – utrpení a bolest všeho druhu (stvořené bytosti mohou být pouze nedokonalé); jde o fyzickou bolest, pramení z bolesti, kterou nám způsobuje fyzické zlo; způsobuje ji člověk, ne Bůh; jsem nedokonalý → mohu chybovat tím, že fyzicky ubližuji ostatním

• morální – stvořená bytost musí ve své nedokonalosti chybovat a hřešit (dar svobody); lidé mají dar svobody a jsou nedokonalí → mohou se rozhodnout špatně

  → zlo není od Boha, ale pramení z toho, že Bůh dal lidem svobodnou volbu

4) Hodnocení Leibnize

• v jeho práci jsou rozpory plynoucí jednak z neuspořádanosti a nesystémovosti jeho myšlenek a jednak z toho, že se v něm kříží přijímání zakořeněných náboženských přesvědčení a zároveň uznávání nového přírodovědeckého poznání

• jeho síla spočívá v tom, že se snažil sjednotit a spojit to, co se zdánlivě vylučovalo

• nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální počet, integrální počet, vynalezl počítací stroj, stavěl mlýny, pekárny,…

• v otázce náboženské se snažil znovusjednotit katolíky, luterány a reformované

• snažil se vytvořit teorii univerzálního vědeckého jazyka, umožňujícího zredukovat všechny filozofické problémy na čísla

• po analýze či operacích analytického charakteru měla následovat syntéza, Leibnizovým cílem bylo vytváření obecné vědy, jež by byla základnou pro všechny jednotlivé vědy, ale i novou metafyzikou

• protože veřejně nepřednášel a svůj systém systematicky nevyložil, nezanechal po sobě žádnou filozofickou školu ve vlastním slova smyslu, o sjednocení a systematizaci jeho myšlenek se pokusil Christian Wolff (1679-1754), tzv. „Leibnizovsko-wolffovský systém“ byl základem německé filozofie 18. století až po dobu Kantovu