Filozofie období baroka - Spinoza

„Kapitola 8. ...jestliže se vyskytuje něco, o čem soudíme, že je to dobré nebo užitečné k zachování našeho bytí a k rozumnému životu, je nám dovoleno zmocnit se toho a užívat to libovolným způsobem. A vůbec každému je podle svrchovaného práva přírody dovoleno konat to, o čem soudí, že je mu to prospěšné. – člověk by se mohl zmocnit toho, o čem usoudí, že je potřebné x řídí ho rozum, proto udělá správnou věc

Kapitola 9. ...Proto není dáno člověku k zachování jeho bytí a k jeho rozumnějšímu životu nic cennějšího, než opět člověk vedený rozumem. Dále, protože mezi jednotlivými věcmi neznáme nic cennějšího, než je člověk vedený rozumem, nemůže nikdo ukázat velikost svého umění a svého nadání lépe, než tím, že vychovává lidi tak, aby nakonec žili podle příkazů vlastního rozumu. – je důležité mít vedl sebe učitele, který je sám řízen rozumem

Kapitola 13. ...Lidé jsou totiž různí (těch, kteří žijí podle předpisu rozumu, je velmi málo), většinou jsou závistiví a mají sklon spíš ke mstivosti než k milosrdenství. Je třeba zvláštní schopnosti ducha, abychom se ke každému chovali podle jeho povahy a abychom se zároveň zdrželi napodobování jejich afektů. Kdo umí lidi jen napadat a pranýřovat jejich chyby, než aby je učil ctnosti, a neumí jejich ducha posílit, nýbrž pouze zlomit, je na obtíž sobě i ostatním. Tak by mnozí lidé z přílišné netrpělivosti a z falešné náboženské horlivosti žili raději mezi zvířaty než mezi lidmi.“ – je důležitý ten, kdo vede lidi při cestě hledání rozumu x je velmi málo lidí, co si tuto cestu zvolili, je to těžké → většina spíše podléhá pudům (bylo by lepší, kdyby někteří lidé žili se zvířaty, jelikož jen svádí ostatní)

3) Hodnocení Spinozy

• uplatňování vlivu jeho učení není okamžité (Herder, Goethe, Schopenhauer, Nietzsche, Bergson)

• Spinoza nedůvěřuje smyslům, nedůvěřuje instinktům, nepochybuje však o rozumu a jeho schopnostech poskytnout nezkalené poznání v nepodmíněnou jistotu

• protože všechno, co je nutné, je boží vůle, je postupující poznání a schvalování nutného zároveň rostoucí láska k bohu, podrobení jeho vůli „amor Dei intellectualis“ = duchovní láska k Bohu (láska k nezměnitelnému osudu) → tím, jak člověk poznává rozum a poznává svět, tím více si uvědomuje zákonitosti světa → tím blíže je k Bohu – více věří, že Bůh řídí svět

„Tím jsem probral vše, co jsem chtěl dokázat o moci mysli nad afekty a o její svobodě. Je z toho zřejmé, jakou moc má moudrý člověk a oč zmůže víc, než člověk nevědomý, jenž jedná jen podle svých choutek. Nevědomý člověk kromě toho, že je všelijak zmítán vnějšími příčinami a není schopen dosáhnout pravé spokojenosti, žije navíc jakoby nevědom sebe, Boha a věcí, a jakmile přestane podléhat afektům, přestane i být. Naproti tomu moudrý člověk, pokud se o něm uvažuje jako o takovém, málo zakouší hnutí mysli, a vědom si sám sebe, Boha a jakési věčné nutnosti věcí, nikdy nepřestává být, nýbrž má vždy pravou spokojenost ducha. Ukázal jsem cestu, která k tomu vede, a třebaže se zdá neschůdná, je možno ji nalézt. A jistě je neschůdná, když bývá nalézána tak zřídka. Kdyby spása byla na dosah ruky a dala se nalézt bez velké námahy, což by se mohlo stát, aby ji takřka všichni lidé opomíjeli? Ale všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné.“ – chtěl ukázat, jakou roli má rozum proti afektům, pudům; člověk se má řídit rozumem → člověk si uvědomí, že na vrcholu je Bůh, z čehož se raduje; na cestu se vydá málo lidí – je to cesta odříkání