Hannah Arendt - život a dílo myslitelky

Myšlenky

• nevytvořila systematickou politickou filosofii

• Její díla pojednávají o natolik rozdílných tématech – od totalitarismu, významu jednání v lidském životě, soudním procesu s Adolfem Eichmannem, významu revoluce v politickém životě, lidské podmíněnosti, podstatě politické svobody a autority, až k možnostem „životaducha“. Arendtová s různými tématy pracuje souběžně, detailně je rozvádí a znovu staví do tematických celků.

• Díla Hannah Arendtové se nezakládají na jedné bohatě rozvinuté myšlence či teorii. Spíše je lze definovat jako hojný proud myšlenek prezentující často i sérii protikladných konceptů jako jsou tyranie, totalitarismus a svoboda; jednání, práce a zhotovování; myšlení, chtění a souzení

• její myšlenky byly podmíněny jejím vzděláním, obdivovala např. Kanta, Hegela, Nietzscheho

• fenologická metoda

• židovská identita – životopis Rahel Varnhangenové; zájem o židovské dějiny, problém antisemitismu

• později se distancovala od filozofie a ke zlepšení znepokojivých stavů ve společnosti může podle ní pomoci politika, nikoliv filozofie, akademickou filozofii kritizovala za svou nečinnost

• Arendtová byla pevně přesvědčena, že nacistická vláda v Německu a vláda stalinského režimu v Rusku představovaly naprosto novou formu vlády, kterou nelze zaměnit za žádné jiné,

• doposud studované, formy vlády. Podle Arendtové se jednalo o jevy naprosto se vymykající všem dosavadním politickým teoriím, tedy všemu, co bylo již dříve popsáno v dílech klasiků. Arendtová se postavila proti názorům, že totalitarismy jsou pouze inovovanou verzí antických tyranií, které používaly násilí spíše náhodně pro získání a udržení moci. Násilí a teror v totalitních režimech nebyly pouze jeho nástrojem, nýbrž celou jeho podstatou, jež se cíleně a systematicky postavila nikoli proti svým úhlavním nepřátelům, nýbrž rovnou proti celým skupinám obyvatelstva. Vyhlazování celých skupin nevinných lidí bylo promyšlené a rozhodně ne náhodné.

• lidské dějiny se podle

• Arendtové vyvíjely jako jakási série patologií ústící v totalitarismus jako vrcholnou patologii. Na vině bylo podle Arendtové především přerušení tradice politického myšlení, ztráta autority a změny ve společnosti, které daly podnět ke vzniku mas a masové společnosti. Podle Arendtové totalitarismus nepovstal náhodně jako výtvor devatenáctého a dvacátého století, ale jako výsledek celého předcházejícího dějinného vývoje.

• kritizovala vyhýbání se odpovědnosti za svět, či přenechání odpovědnosti jiným a snahu o bezstarostný život, protože této tendence využívaly totalitní hnutí

• S užitím fenomenologické metody se vrací k věcem samým a snaží se odhalit elementární struktury politické praxe nebo politického života ve světě.

• politika plodnou koexistencí všech jedinečných individuí, které jsou schopny jedinečného jednání a přinášení na svět stále nových, nepředvídatelných věcí. Ale nesnáze tohoto soužití mají podle Arendtové za následek neustálé nebezpečí nepolitických řešení, které zjednodušují bohatost lidského života a tím ničí svobodu.

• Celá její koncepce politiky se liší tím, že odporuje všem interpretacím politiky jako záležitosti společnosti, tedy nazírání na politiku jako na jev čistě sociologický.

• U Arendtové není důležitý systém, struktura společnosti a role, ale jedinci, kteří žijí politický život.

• Její obhájci ji pokládají za teoretika, který udělal maximum pro znovuobjevení hodnoty politiky v době, kdy se stala podřízenou společenským a ekonomickým zájmům. Její odpůrci ukazují na její odmítnutí běžné demokratické politiky v prospěch politickému modelu antických městských států.