SP Vliv zvířat na zdraví a psychiku člověka

Až v pozdějších dobách si lidé začali uvědomovat, že zvířata mohou znamenat i cennou psychickou podporu. Člověk také začal zvířata používat jako náhradu za partnera nebo za děti, což končí jejich vzájemným patologickým vztahem, kdy se člověk a zvíře psychicky ovlivňují.

Vznik terapie

Slovo terapie má řecko-latinský, který odkazuje na význam léčení, ošetřování, ale také na starání se, pomáhání, cvičení a sloužení.

Lidé zjistili, že zvířata jsou důležitá pro člověka také v rámci terapeutických forem. První písemné zmínky pocházejí již z konce 18. století, kdy v roce 1792 založil William Tuke v Anglii instituci pro duševně nemocné, kde obyvatelé dostali možnost pečovat o zahradu a starat se o zvířata. Cílem instituce bylo vyvolat u obyvatel vědomí morální zodpovědnosti ve vztahu ke zvířatům a posílení pocitu vlastní hodnoty nemocných prostřednictvím přátelství a tolerance. Konečně se jednalo také o snahu vytvořit mezi pacienty a zvířaty emocionální vztah. Zvířata zprostředkovala pacientům pocit, že jsou potřební.

Za dobu zrodu využívání zvířat v terapii se však klade až rok 1980, kdy R. Friedmannová se spolupracovníky prokázala, že přežívání osob po infarktu myokardu se významně zlepšilo, jestliže pacient vlastnil nějaké domácí zvíře.

V USA byla během druhé světové války zřízena nemocnice Army Air Force Convalescent Hospital. Zde se mohli vojáci zotavit z válečných útrap na selském statku. Skutečnost, že zvířata dokázala rozesmát i zcela apatické pacienty, stačila lékařům a ošetřovatelům jako důkaz smysluplnosti této terapie. Již brzy se mezi lékařskou veřejností objevil pojem „pet-facilitated therapy“, terapie za pomoci zvířat. V zásadě se u terapie opírající se o zvířata jedná o využití klidného a milého domácího zvířete jako katalyzátoru pro vývoj adaptivních a uspokojivých sociálních interakcí. Pacient často naváže pozitivní vztah se zvířetem.4

Animoterapie

Animoterapie, také zvaná zooterapie, je podpůrná léčebná metoda zakládající si na vztahu mezi člověkem a zvířetem. K léčbě se používají, jak klasická domácí zvířata jako jsou například psi, kočky, králíci, tak i ta netypická větší jako jsou koně, lamy nebo třeba hovězí dobytek. Důležité je především to, aby byla zvířata speciálně vychovaná a neohrožovala léčeného člověka, kterému předávají velké množství lásky a energie. Samozřejmě i domácí mazlíčci se kterými lidé každý den přijdou do kontaktu mají na lidskou psychiku pozitivní vliv, jenže při spolupráci s odborníky se tento účinek ještě mnohonásobně zvýší.5

Canisterapie

Pojem canisterapie je složen ze slov „canis“, v překladu pes, a „terapie“, v překladu léčení. Tato metoda užívá kontaktu se psem pro zlepšení psychického i fyzického stavu člověka. Využívá se ke zklidnění, soustředění a také k léčení klientů, kdy jiné metody nejsou účinné. Pes uspokojuje potřebu tělesného kontaktu klienta a jeho citové potřeby. Canisterapie se uplatňuje především u dětí, seniorů a osoby s postižením. Terapie se psem může aktivovat myšlení, paměť, komunikaci (verbální i neverbální projevy), učení se, a i motoriku (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů). Canisterapeutický tým tvoří psovod a pes, který absolvoval canisterapeutické zkoušky, na jejímž základě získá pes oprávnění pracovat. Canisterapie působí příznivě v mnoha oblastech, a to zejména v citových (při hlazení, mazlení, komunikaci se psem), rozumových (cílená hra, rozšiřování slovní zásoby), pohybových (házení míčků, jemná a hrubá motorika) a při relaxaci (duševní pohoda). Kontakt se psem přispívá také k ochotnějšímu přístupu k rehabilitaci, k obnovení hmatových vjemů a uvolnění křečí. Nenahradí však léčebnou část terapie, nemůže zastavit postup demence, postavit vozíčkáře na nohy, může ale podstatně zlepšit kvalitu života.6