ZSV 25.5

Když nás popadne vztek, tak to je vášeň. Každý člověk má svědomí. Takový vnitřní hlas. Mravní svědomí je to úsudek rozumu, který našemu skutku přidává etickou kvalitu. Někdy se říká, že svědomí je boží hlas v člověku. Každý člověk se podle svědomí řídí. Svědomí má několik problémů. Může se mýlit. Výčitky svědomí. Svědomí se může odmlčet. Máme povinnost se vzdělávat a pečovat o naše svědomí. Nespoléhat pouze na intuici. Svědomí máme používat, abychom ho používali ve formě. Díky svědomí získávat zkušenost. Člověk, který jedná v souladu se svým svědomím jedná mravně. Když máme pochybnosti, tak bychom neměli jednat. Z hlediska morálky není důležité to, co uděláme výjimečně. Z hlediska morálky jsou věcí, které jsou součástí mého života. Když jsou věci dobré, tak jim říkáme CTNOST a když špatné, tak neřest. CTNOST definujeme jako trvalou dispozici konat dobro. To že za každých okolností říkáme pravdu, to je ctnost. Jsou to sklony našeho rozumu a naší vůle. Je to železná košile zvyku. Lidské ctnosti bývají seskupeny podle 4řech základních. Kardinální. Statečnost a mírnost. Moudrost a spravedlnost. Moudrý je ten, kdo rozeznává, co je správném, a navíc je schopný volit rozumné prostředky, aby toho dosáhl. Spravedlnost je dát každému, co mu náleží. Statečnost je jít za dobrem i v obtížích. Někdy máme tendenci to přehánět s dobrými věcmi. Rostou výchovou, když na sobě pracujeme, tak rostou. JEDNA z ctností má symbol kotvu, další srdce a další kříž. Předmětem ctností je bůh. Moudrost, Rozum, Rady, Síly, Umění, Zbožnosti, Bázně božím. V křesťanské etice je špatný skutek hřích. Slovo touha proti věčnému zákonu. Můžeme hřešit tím, že něco děláme, ale také že něco nedělá. Hříchy zrazují lidskou přirozenost. Máme těžký a lehký hřích.

Zlo se v náboženské oblasti označuje hřích a v trestní zločin. Je možné jednat podle zákona a přitom hřešit. Hříchy dělíme do různých kategorií, a to vlastní a cizí. Základní dělení hříchů je těžké a lehké. Pýcha, lakomství, smilstvo, závist, hněv, nesivost. Zahálka je matka všech hříchů. Etika se zabírá společenstvími. Máme přirozená, umělá. Katolická morálka nepředpokládá, že člověk by byl obětován ve jménu společenství. Na jedné straně jedinec a na druhé straně, který se obětuje ve prospěch kolektivu. Aby kolektiv mohl napomáhat rozvoji jedince, tak musí být podpořen autoritou. Např. školní řád. Děti mají nejenom práva, ale také povinnosti vůči rodičům. Obecné dobro. Má tyto složky: bezpečnost, hmotná zajištěnost. Stát jako základní společenská struktura je povinen tohleto zajišťovat. Solidarita je ochota dělit se s potřebnými. Základním prvkem solidarity je dobrovolnost. Existuje to, co se nazývá strukturální hřích a to znamená, že samotná struktura je hříšná. Další pojem katolické morálky je zákon. Pomocí svědomí srovnáváme své skutky s normou. Rozlišujeme přirozený a pozitivní zákon. Zákon je řád rozumu vzhledem k obecnému blahu. Věříme, že každý člověk, který dostává lidskou duši, tak je mu vypsán přirozený zákon. Hledej dobro a vyhýbej se zlu. Přirozený zákon je neměnný a je trvalý. Pozitivní zákon. Zákonodárci. Jedním je bůh a druhým člověk. Bůh zjevil svůj zákon na základě smlouvy s Izraelem. Ospravedlnění. Člověk, který se dopustí hříchu, tak aby se vrátil do normálního stavu. Musí být ospravedlněn. Pozitivní a negativní. Pozitivní=odmítám hřích. Když hřeším, tak se obracím zády k bohu.