ZSV_MO_23A_JUD_verouka_smlouva

Poslední část hebrejské Bible zahrnuje tzv. Spisy (ketuvim, hagiografa). Kromě několika spisů spíše historického charakteru (Ezdráš, Nehemjáš, Kroniky - Paralipomenon) obsahují spisy SZ biblickou poezii v Žalmech a Písni písní.

Na rozhraní mezi básnickou a mudroslovnou literaturou stojí kniha Job. Dále sem patří knihy: Kazatel, Přísloví, tragicky laděné Žalozpěvy, lyrická kniha Rút, Ester a kniha Danielova, jež patří mezi apokalyptické texty.

Kromě hebrejského souboru biblických knih existuje ještě několik dalších verzí. Nejdůležitější je jeho řecký překlad, zvaný Septuaginta, která ještě některé knihy navíc, tzv. apokryfy. Rovněž pořadí knih je jiné.

Soubor biblických textů vznikal postupně. V definitivní soubor (kánon) byla hebrejská Bible uspořádána po zániku Jeruzaléma.

Bible je největší duchovní památkou starověku mocně působící na náboženský, kulturní a umělecký vývoj světa. Kromě monoteismu v ní nalézáme základy etiky velké části lidstva (bázeň před Bohem, láska k Hospodinu a druhému člověku), koncepci pravidelného rytmu práce a odpočinku i prvé ucelené historiografické texty. Řecko a Izrael je tak možno označit za dvě prvá ohniska historiografie.

Talmud - jednotící pouto Židů v diaspoře

V podmínkách rodící se diaspory (rozptýlení) spojoval ústní zákon židovské obce v různých zemích, zajišťoval společnou nábožensko-právní normu, a tím i náboženskou, národní a kulturní jednotu Židů.

Mišna

Dosud ústně předávané pobiblické náboženské právo („halacha" „chození") bylo v 2. stol. zapsáno a sestaveno v ucelenou sbírku, zvanou hebrejsky Mišna (Opakování, Učení). Mišna je psána hebrejsky a člení se do šesti oddílů. Každý oddíl se dále člení na jednotlivé traktáty (63).

Mišna se stala základem dalšího židovského života i odborných diskusí.

Výsledkem diskusí bylo vytvoření dvou komentářů k Mišně (Gemara). Rozsáhlejší se zrodil v Babylónii, druhý na izraelské půdě.

Talmud babylónský a Talmud jeruzalémský

Soubor Mišny a babylonské Gemary tvoří Talmud (Učení) babylónský, zatímco druhý Talmud je nazýván Talmudem jeruzalémským (palestinským). Ten byl dokončen v polovině 4. stol.

Nábožensko-právní diskuse jsou v Talmudu doplněny poznatky i z jiných oblastí vědění a ty ještě prolínají s vyprávěcími texty, pro něž se užívá hebrejského termínu „hagada" („vyprávění").

Tato folklórní část Talmudu v četných literárních žánrech zachycuje události ze života učenců, etická ponaučení, podobenství a historické informace různého druhu.

Četné hagadické texty nacházíme i mimo Talmud ve výkladech k Bibli, = „midrašim" (doslova „zkoumání").

Talmud je nazýván Tórou ústní. I jemu se přičítá boží inspiraci.

Ústní Tóra uměla reagovat na měnící se podmínky doby. Během staletí se tak vytvořil rozsáhlý soubor textů, který bylo třeba uspořádat. Proto vznikaly různé výběry Talmudu a kodexy, které jeho nábožensko-právní látku třídily podle obsahu. Významným se stal zejména nábožensko-právní kodex Mišne Tóra (Opakování zákona), jenž ve 12. stol vytvořil největší středověký židovský filozof Moše ben Maimon (Maimonides).