dětská poezie

Lev 
  
Ukrutně zuřil na psa lev, 
že v jeho jméně napsal ef –  
a vynadal mu při kafi : 
„Copak se, tupče, říká lfi?“ 
 
FRYNTA, Emanuel. Písničky bez muziky. 1. vydání. Praha : 

Albatros, 1988.  Lev, s. 65. 
 

Poezie – podoba a trendy od 90. let 20. 
století po současnost 

ovlivněna proměnami společnosti v 90. letech 
(komercializace, bulvarizace nadprodukce triviálního čtiva, 
dominance masmediální kultury) – v první polovině 90. let 
dokonce stagnace 

lze konstatovat kvantitativní vzepjetí, ale vývojová 
stagnace (často pouze reprodukce, variace, rozhojnění 
nonsensového básnictví) – pohyb v uzavřeném kruhu 

oslabuje sociálně-poznávací a komunikační aspekt, což 
paradoxně omezuje recepční atraktivitu 

perspektivní se jeví poezie autorů, kteří do svých 
nonsensových textů začleňují uměleckou reflexi 
současnosti, žánrově-druhová kombinatorika, sbližují 
svět dětí a dospělých (recepční vrstevnatost) 

1. nedostatek původních děl suplují výbory z lidové 

slovesnosti či klasiků 19. století 

2. byly znovuvydávány knihy některých tabuizovaných autorů 

(Renč, Zahradníček, I. M. Jirous) 

3. a) reedice I. Blatného (Jedna, dvě, tři, čtyři, pět) – civilistní 

říkadla, přírodní lyrika, veršované pohádky – poetická 
hravost, jazyková hříčka, humor, vtip 

b) znovuvýcházejí verše J. Skácela (z pozůstalosti J. Opelík 

připravil O pejsku Ťapovi,....) 

4. umělecký profil (zvl. do poloviny 90. let) výrazné osobnosti, 

které tvoří i pro dospělé (J. Žáček, M. Černík, J. Brukner, P. 
Šrut, J. Vodňanský, J. Weinberger), profilovali se již v 70. letech 
– nonsens, vymezují typologické kontury této poezie: 

př. Žáček  


žánrová a tematická šíře 

velké věkové rozpětí adresátů 

esteticko-didaktické publikace 

jazyková hravost 

melodičnost, rytmičnost 

fantazie, imaginace 

aktualizace bajky (minipříběhy s absurdní pointou)