nonsens

svět vzhůru nohama, aby vyvolal komický 
účinek.  

– Nezbedná hra s logickými pojmy, proud asociací se 

záměrným odklonem od reality.  

– Hra  a experiment s jazykem – toto vše provází 

„nesmyslnou tvorbu“.   

– Účelem je přiblížit se dítěti, jeho psychice, pobavit 

ho alogičností, ale zároveň ho tím vlastně dovést  
k myšlence správného stavu věcí, aby si samo, na 
základě vlastních zkušeností uvědomilo porušení 
normy a přivedlo ji na pravou míru.  

• Kořeny nonsensu vycházejí z anglické 

literatury, kde má silnou pozici v lidové tvorbě. 

 
• V roce 1860 byla tato tvorba písemně 

zaznamenána Johnem Newberrym ve sbírce 
Matka husa (jež na rozdíl od francouzské 
Matky husy od Charlese Perraulta obsahuje  
nikoli pohádky, ale právě lidové verše a 
říkadla).  

• První pokusy o vytvoření umělé nonsensové 

poezie se datují k polovině 19. století, kdy 
vycházejí sbírky limericků Edwarda Leara 

–  dal jako první podnět pro umělou tvorbu pro děti, 

jež nementoruje, nepoučuje a ani se k dětem 
nesklání z pozice laskavého moudrého rodiče 

–  hraje si s dětmi jako rovný s rovným a okouzluje je 

fantazijním světem plným báječných nesmyslů 

• Není to žánr, jenž vznikl výhradně pro dětskou 

poezii a prózu, myslí i na dospělého čtenáře.  

•    Dagmar Mocná (Encyklopedie literárních 

žánrů 2004, s. 413-414) se nonsens snaží uchopit 

teoreticky, a tak humornou stránku nonsensu 

rozděluje na jazykovou a situační. 

–  „Jazyková komika se projevuje zejména vytvářením 

svérázných neologismů včetně vlastních jmen, hrou 

s homonymy, kalamburními rýmy, etymologizováním 

či přeřeky – jazyk nonsensu je nápadně sebereflexivní. 

–   Situační komika nonsensu vychází z vystupňované