pohádka

POHÁDKA 

Definice:  

„Pohádka je prozaický žánr lidové slovesnosti, jehož 
vyprávění podává objektivní realitu jako nadpřirozenou s 
naivní samozřejmostí, jako by vše bylo skutečné; přes svoji 
fiktivnost tak zpravidla postihuje některé základní lidské touhy 
a obecné životní pravdy. Na rozdíl od pověsti se poetický 
výmysl netýká žádné konkrétní historické události, takže čas, 
místo děje, charaktery a sociální prostředí se, v pohádce 
určují jen rámcově, stereotypně a sémantické těžiště je v 
napětí ze sledu konkrétně daných problémů, v nichž se hrdina 
ocitá, a které zdařile řeší.“ (Slovník literární

 teorie)  

Další definice 

Pohádka je jedinečný umělecký útvar, čerpající svou věcnou 

existenci z nezničitelného folklóru, z kultury vpravdě lidové. 

Pohádka svou jednoduchou fabulí, jasnou polarizací dobra a zla, 

pochopitelnými zápletkami a krásou jazyka předvádí chaotický a 

nesrozumitelný svět před vyvíjející se dětskou duší ve 

srozumitelných obrazech. To je asi ta nejdůležitější funkce pohádky: 

strukturovat skutečnost. Promluvit jazykem, jemuž budou děti 

rozumět.“  

(M. 

Černoušek) 

Pohádka totiž není původně literatura; pohádka je povídání. Pravá 

lidová pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, 

nýbrž tím, že ji babička povídá dětem, člen kmene Yoruba členům 

kmene Yoruba nebo profesionální pohádkář auditoriu v arabské 

kavárně. Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci, je 

povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a 

rozkoše naslouchat.  

(K. Čapek)  

Kořeny pohádek 

pohanské kořeny 

křesťanské motivy (zlo, peklo, ďábel, ráj, 

nebe,…) 

blízko k mýtu (čerpají ze stejných zdrojů; 

pohádka=demytizovaný mýtus 

blízko k pověsti 

obsahují fragmenty legend, eposů, moralit, 
anekdot 

nemá přesné hranice (osciluje mezi pověstí,