ČD- Jiskry na moři

Až do Selských písní a Českých znělek býval Sládek kárán i Nerudou, že je místy nesrozumitelný, že přeceňuje náznak, že neváhá i v básni užít prvků hovorového jazyka a nespisovných tvarů; že si libuje v „nelibozvucích.

Až v nekrologu Šalda, kterého mezitím se Sládkem sblížila vleklá choroba, vzdal v Novině chválu posledním Sládkovým sbírkám.

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Jiskry na moři (1880) je sbírka převážně lyrické poezie, která zahrnuje vedle silně procítěné lyriky osobní i lyriku občanskou a politicky burcující.

1. LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT

Josef Václav Sládek patřil do skupiny Lumírovců. Roku 1877 se v Časopise národního muzea objevuje stať Elišky Krásnohorské Obraz novějšího básnictví českého, v němž spisovatelka hovořila o představě básníka ryze národního, jenž naplňuje v podstatě obrozenecký program. Pravým opakem byl pro ní Vrchlický, který nebyl dost osobní a byl závislý na impulsech z cizích literatur. Situaci o dva roky později přiostřil článek malíře Soběslava Pinkase, jenž jako vůbec první podrobil kritice Hálkovu tvorbu, navíc vytkl české literatuře její uzavřenost. A tak vznikl spor, který se vlekl několik let. Na jedné straně profitovalo křídlo kosmopolitní (tedy lumírovci, dle časopisu Lumír) a křídlo národní (tedy ruchovci, dle almanachu Ruch). Mezi hlavní představitele Lumírovců patří Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer a právě Josef Václav Sládek. Tito spisovatelé preferovali snahu zapojit českou literaturu v co největší míře do kontextu světové literatury. Na druhé straně ruchovci naplňovali svým dílem český národně obrozenecký program. Psali zejména vlasteneckou a politickou poezii, požadovali, aby literatura byla úzce spjata s národními tradicemi. Sem patří Svatopluk Čech či Eliška Krásnohorská.