ČD - Písně otroka
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
K moderní próze se Čech nejtěsněji přiblížil v autobiografických ohlédnutích za vlastním dětstvím a mládím. Vzpomínkové prózy psal, když koncem století umlkal jako básník (Druhý květ, Vzpomínky z cest a života 1, 2).
Novým nárokům vykročil vstříc cyklem meditativní lyriky Modlitby k Neznámému (1896, připsány Jaroslavu Vrchlickému).
CHARAKTERISTIKA DÍLA
Písně otroka (1894-5) je alegorická skladba o třiadvaceti částech, situovaná do exotické scenerie pralesa rozvíjí v soudobé literatuře často se vyskytující hyperbolu, jež označuje postavení Čechů v rakousko-uherském mocnářství jako národa otroků. Nad prožitky otroka stojí vůle stará pouta zpřetrhat, otroctví se zbavit. Toto naladění spolu s úvahami, jak proti zotročení postupovat, zda je přednější svoboda národní, anebo sociální, se setkaly s atmosférou, jež alegorii „řečnícího“ básníka bouřlivě uvítala.
Za jediný rok následovalo pětadvacet reedic Písní otroka. Jejich obecnost umožňovala různé, i protikladné konkretizace; vznikaly spory o to, jak jinotajům rozumět, zda „otrokem“ je český národ, anebo dělník. 24 vydání v době necelých dvou let svědčí o jejím ohromném ohlasu. Ne však pouhá aktuálnost tématu rozhodla o tomto úspěchu. V mezích svých možností dokázal Čech vtisknout této sbírce trvalou platnost ideovou i uměleckou. Dlouho potom působila naléhavost jeho burcujících veršů, koncentrujících silné napětí básníkovy vůle po pravdě, jeho nadšení a citu.
Vrcholí tady proces, v němž si Čech postupně ujasnil nutnost sloučit obraz národního a sociálního boje. Verše, které se průhlednými symboly obracely především k tehdejší situaci národní, nabývaly záhy obecnějších sociálních významů a staly se nejživějším odkazem Čechovy tvorby.
Od předchozích sbírek politické lyriky odlišuje Písně otroka ucelený a uvážená kompozice: vytvářejí celek, který obsahuje i epizodu výpravnou, takže se svou koncepcí blíží některým skladbám epickým (Lešetinský kovář). Sbírka je uvedena rámcovým obrazem shromáždění otroků kdesi v koloniích, kde pěvec, jeden z otroků, zpívá své zpěvy.
Na druhou stranu má skladba mnoho znaků Čechovy dosavadní politické poezie, má v oblibě kontrast mezi patetickou poezií výzev prokládané zoufalstvím otroků a čiře poetizujícími odbočkami. Proti bohatému a básnicky účinnému využití zvukových složek verše působí jako kontrast mlhavá symboličnost a stereotypnost v básnickém pojmenování: častá jsou i klišé, abstraktní obrazy, které představu otroků i jejich barda znejasňují. Významová neurčitost sbírky způsobovala, že se o její ideový smysl vedly polemiky, zdůrazňující jednostranně buď nacionální, nebo sociální interpretaci.
Přes poněkud zastaralé přestrojení orientálské a exotické, jimiž se však nedal nikdo zmásti, leda censor, mnohem méně úzkostlivý, než bylo před lety při Lešetínském kováři.