pojmy-sociolingvistika
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Argot = užívaný společenskou spodinou
Slang = pro mluvčí náležející k určité zájmové nebo profesní skupině.
Hantýrka = zvláštní mluva zájmových společenských vrstev, s výrazy často druhým nesrozumitelnými
Stratifikace češtiny
standard – spisovná čeština, hovorová (mluvená spisovná), obecná (nespisovná). Současná čeština jako národní jazyk Čechů je souborem nejrůznějších forem existence češtiny, rozrůzněným funkčně, sociálně, teritoriálně, rozdílně využívaným v různých typech komunikačních situací. Má tedy češtině podobně jako jiné národní jazyky množství variet.
Lingua franca – jakýkoliv jazyk šířeji využívaný nad rámec rodilých mluvčích. Status lingvy franky je obvykle „udělen“ lidmi jazyku, který nejvíce ovlivňuje dobu, ve které žijí.
Původně arabské pojmenování pro všechny evropské jazyky, především italštinu.
Izoglosa – hranice nářečního jevu (na mapě), obvykle netvoří ostrý předěl, ale označuje nejzazší hranici výskytu daného jevu
Varieta – útvar, komunikativní verze jazyka se speciální komunikační fukncí. Je dána teritoriálně, sociálně nebo funkčně. Například dialekt, spisovný jazyk, pidžin, slang
Druhy písma – 3 systémy psaní:
Logografie – jedno slovo
Silabografie – jedna slabika
Hláskové písmo - abeceda... latinka, arabské písmo...
Grafém – označení písmena jako distnktivní jednotky
Vznik řecké abecedy – vznik na základě fénického písma
První písma vznikají v oblasti Mezopotámie a Egypta (od 3500 až 3000 před n. l.). Vyvíjí se od piktogramů k pojmovým a slovním znakům a k částečnému užívání fonetických principů. Exotická (čínské, japonské, hindské atd.) měla zcela samostatný vývoj. Mnoho z východoasijských písem má svůj původ alespoň částečně v písmu čínském
V oblasti Mezopotámie jde o několik variant a vývojových fází klínového písma.
V Egyptě je základem posvátné (též nápisové, monumentální) hieroglyfické písmo z něhož jsou odvozeny hieratické (kněžské) a démotické (lidové) písmo
Prvním prokazatelným přímím předchůdcem latinkového písma je fénické písmo (kolem 1000 před n. l.) – jde o fonetické, hláskové písmo (22 znaků), psané zprava do leva, bez rozdělování
Fénické písmo převzali a pro svůj jazyk upravili Řekové (kolem 700 před n. l.). Řecké písmo obsahuje i samohlásky (24 znaků). Píší opět bez rozdělování znaků, nejprve stejně jako Féničané zprava doleva, později tzv. bustrofédou (směr psaní se na řádcích střídal). Nakonec se ustaluje psaní zleva doprava, jak je známe dnes. Dělí se na západní a východní.
Římané (od 500 před. n. l. do 500 n. l.) převzali řecké písmo (západní formu). Římské písmo je základem latinky.
Prakticky již definitivní podoba malých písem vzniká z římských polounciál na dvoře Franského krále Karla Velikého v 8. stol. až 9. stol. (raný středověk) tzv. karolínská minuskule.