Jihoslovanské státy a jejich dějiny v průběhu 19. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Jihoslovanské státy a jejich dějiny v průběhu 19. století
SRBOVÉ:
V 18. a 19. stol. několikanásobně rozdělený národ – větší část žila jižně od Dunaje v Osmanském pašaliku Bělehrad a zčásti v Kosovu, menší část v Bosně na osman. straně hranice, část spolu s Chorvaty na rakouské vojenské hranici a část v Uhrách.
Pro národ. obrození nejvýznamnější Srbové v J Uhrách a Vojvodině, Bačce a Banátu, k nimž jako prvním pronikalo osvícenství a romantismus.
Srbové se považovali za nadřazené ostatním jižním Slovanům, všichni jižní Slované jsou vlastně Srbové – viz spis Vuka Karadžiče (1787 – 1864) „Všechno a všude Srbové“. Karadžič se snažil i o vytvoření jednotného literárního jazyka pro Srby i Chorvaty na základě srbštiny – nakonec jazyk, který se nejvíce blížil nejužívanějším dialektům používaným Srby i Chorvaty, přičemž se vzrůstajícím nacionalismem oba národy vyzdvihovaly právě své prvky v tomto jazyce.
Militantní národní hrdost odvozená z existence mýtu o velkosrbské carské říši (přeceňování srb. carské říše za Štěpána Dušana) a kosovské bitvy – nárok na Velké Srbsko (historický nárok na Makedonii a Kosovo + pocit nedoceněnosti ze strany Evropy, kt. Srbsko uchránilo před Turky).
Později nárok na vůdčí postavení Srbska mezi ostatními balkán. národy – Srbové se na poč. 19. stol. jako první zbavili cizího jha a ukázali ostatním cestu k nezávislosti.
Vedle velkosrbské ideje i další, kt. mají naopak podtrhnout jednotící prvky mezi Srbskem a ostatními balkán. Slovany – jihoslovanství, kt. by navzájem tolerovalo odlišnosti jednotlivých národů a srůstalo by postupně, ne násilím. Propagátorem jihoslovanství Jovan Skerlič (1877 – 1914).
CHORVATSKO:
v 19. STOL. označení „Chorvaté“ = obyvatelé civilního Chorvatska kolem Záhřebu, Slavonie a Dalmácie, od r. 1745 „Trojjediného království Dalmácie, Chorvatska a Slavonie“. – mnoho dialektů i etnik,. spojovacím prvkem katolicismus.
Reforma spisovného jazyka = Ljudevit Gaj (1809 – 1872).
Chorvatsko nemělo v novodobých dějinách až do r. 1991 vlastní stát (kromě německého vazalského státu v letech 1941 – 45) X Srbsko nezávislé od r. 1806. Chorvatský pocit národní soudružnosti vytvářen pod tlakem maďarizačních snah, zvláště po r. 1867. Odpor X Uhrám vyvrcholil kolem r. 1880 v maďarsko-chorvatském sporu o Pacta Conventa z r. 1102 – otázka, zda si tenkrát Uhersko podrobilo Chorvatsko nebo zda šlo o dohodu 2 rovnocenných partnerů
Národní pojetí dějin vychází z raného středověku – království Tomislava a Zvonimíra, ale nedosahuje takové důležitosti jako velkosrbská říšská idea.
Srbsko-chorvatské konflikty se vyostřily až po spojení v jeden stát v r. 1918, ale i v 19. stol. reakce na tezi Vuka Karadžiče „Srbové všude“ – chorvatsko-centristické teorie o Velkochorvatské říši (Od ČH po Norické Alpy včetně obyvatel Bosny a Slovinců). Kromě této teorie i v Chorvatsku snahy o jihoslovanství: podnětem ke sjednocení Napoleonem zřízené Ilyrské provincie, kt. zahrnovaly Slovinsko, Chorvatsko a Dalmácii, tedy celý prostor západně orientovaných jižních Slovanů. Tyto provincie po r. 1815 podřízeny c.k. správě, ale i přesto se zde udržel pocit sounáležitosti zúčastněných národů. Toto jihoslovanské nár. cítění = ilyrismus. Ljudevit Gaj se snažil vztáhnout koncepci ilyrismu i na Srby a Bulhary – neúspěch, narazil na jejich vlastní koncepce velkých říší. Ilyrismus vyústil v jugoslavismus (sjednocení všech jižních Slovanů žijících v habs. monarchii).