Město – nový obraz v 19. století

Město – nový obraz v 19. století

Kolem roku 1830 žilo v českých zemích přibližně 300 000 obyvatel ve více než třech desítkách měst, která se tehdy nebo v brzké budoucnosti měla stát centry urbanizace. V roce 1830 se ovšem tento budoucí vývoj dal předvídat jedině u pražské aglomerace - tehdy se 100 000 obyvateli – a u Brna s předměstími, které mělo kolem 40 000 obyvatel. Podle rozdělení na základní kategorie co do ekonomického významu, jak je navrhla Ludmila Kárníková, pouze staré textilní oblasti vytvořené kdysi v protoindustriálním období, daly vzniknout městům – mimo Prahu a Brno – na tehdejší dobu velkým, ať už to byla Jihlava se svými 15 000 obyvateli či Liberec – 11 000 obyvatel nebo Opava se 14 000 obyvateli.

Mimo ně jen Olomouc s předměstími ležící v oblasti rozvíjejícího se zemědělství, kolem roku 1830 dosahovala 12 000 obyvatel. Prostějov měl tehdy 8 000 obyvatel, Kroměříž 6 000 obyvatel. V Čechách byla největším městem v prosperujících zemědělských oblastech Kutná Hora – 10 000 obyvatel, Kolín – 6 000 obyvatel, Žatec a s ním stejně velká Mladá Boleslav – 5 000 obyvatel. Největším městem v „nových“ průmyslových oblastech českých zemí, vytvořených do roku 1830 průmyslovou revolucí, byla po Brnu, tehdy nejvýznamnějším centru „nového“ průmyslu Plzeň – 8 000 obyvatel. Z měst v oblastech uhelných dolů či železářského a strojního průmyslu roku 1830 se až na Těšín – 6 000 obyvatel, Chomutov – 4 000, Teplice – 3 000 a stejně velké Karlovy Vary, obě navíc prosperující lázeňská města – žádné město příliš nepodobalo budoucím průmyslovým centrům. Mnoha nedosahovala ani 2 000 počtu obyvatel. Naproti tomu některá města v oblastech ekonomicky zaostávajících, neúrodných a bez průmyslu, roku 1830 přesahovala 5 000 obyvatel, protože se udržela coby důležitá správní či tržní centra, mezi taková města se řadili České Budějovice, Klatovy, Písek, Šternberk či Znojmo. Proces urbanizace se ve svém počátku týkal především Prahy, Brna a starých textilních oblastí.

Hlavním faktorem růstu českých zemích a do jisté míry i moravské metropole Brna v letech 1830 – 1930 byla přítomnost velkého průmyslu nebo hornictví. Podle zprávy Antonína Horáče o populačním vývoji Československé republiky do roku 1930 byla nejintenzivnější urbanizace v letech 1869 – 1930 a to především v Čechách, tam se počet obyvatel městských obcí za 60 let zdvojnásobil a venkovských vzrostl jen o desetiny. Nejpomaleji rostlo venkovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1881 – 1900.

Když se na počátku 60. let 20. století Ludmila Kárníková velmi podrobně zabývala vlivem industrializace českých zemí na vývoj obyvatelstva nemohla pominout problém měst. Došla k názoru, že pouze města s rozvinutým soukenickým řemeslem měla v 1. polovině 19. století naději se stát centry počínající tovární výroby. Ne všechna soukenická města se ovšem moderními průmyslovými městy stala. V první polovině 19. století se stalo dočasně největším průmyslovým městem českých zemí Brno. Postup mechanizace soukenické výroby tam byl rychlejší a systematičtější než v Liberci a Jihlavě. Zavádění strojů pro prostřihování a předení vedlo v Brně od 20. let 19. století v užívání parních strojů ve velkých dílnách, které se podobaly spíše továrnám než manufakturám, zejména když se už před polovinou 19. století začalo zavádět i strojové tkaní. S urbanistického hlediska bylo významné, že manufaktury a továrny se budovaly těsně za hradbami středověkého městského centry, na předměstích většinou už do města integrovaných. Příliv pracovních sil do průmyslových závodů tak rychle zvyšoval počet obyvatel faktického brněnského městského celku, na jehož okraji už ve 30. letech stály řady kasárenských činžovních domů a jiných obydlí charakteristických pro dělnické čtvrtě evropských průmyslových měst 19. století.