Město – nový obraz v 19. století

Se stavbou železnic a otevírání uhelných dolů nastává v polovině 19. století nová situace, továrny se už nestavějí jen tam, kde je dostatek v oboru zkušených pracovních sil, ale naopak lidé putují za pracovní příležitostí. Za příklad může posloužit populační vývoj v Ústí nad Labem, v němž žilo v roce 1830 jen 2 000 obyvatel. Za zlom v populačním vývoji města bývají označována 50. léta, kdy počátek těžby hnědého uhlí v bezprostředním okolí v krátké době změnil hospodářskou situaci. Levná doprava uhlí po Labi do Saska a připojení k hlavní železniční trase monarchie udělaly z Ústí nad Labem důležité dopravní centrum. Při sčítání roku 1857 mělo Ústí nad Labem bezmála 7 000 obyvatel, tedy více než dvou a půl násobek počtu z roku 1846. Imigrační vlna do Ústí začala koncem 40. let a přiváděla do města lidi převážně z okolních zemědělských obcí.

V Českých zemích považoval Antonín Boháč za nejsilnější faktor přitažlivosti migrantů

z venkova rozvoj uhelných revírů, prý silnější než přitažlivost velkoměstských center. Zatímco v letech 1870 – 1880 dosáhl průměrný roční přírůstek Velké Prahy na 1 000 obyvatel 21,9 všechny uhelné pánve Českých zemí měly přírůstek 28,3.

Přesun pracovních sil mezi zemědělstvím a průmyslem byl stimulován nejen růstem průmyslové výroby nýbrž i útěkem z venkova. Ještě v 80. letech 19. století opustit rodnou ves znamenalo velmi často opustit Evropu a vystěhovat se do zámoří. Po roce 1890 ale jak v Německu, tak v Rakousku-Uhersku, a zejména v Českých zemí převážilo snadnější, méně riskantní a proto hromadné stěhování do velkých měst.

Podle práce Vladimíra Srba a Milana Kučery se v letech 1870 – 1889 za hranice Českých

zemí vystěhovalo více než 500 000 lidí. Cizina přitahovala obyvatele českých zemí více než život v malých obcích, avšak méně než stěhování do měst.

Příklad Prahy ukazuje, že specifický fenomén urbanizace z přelomu 19. a 20. století

se mohl plně projevit ve výstavbě či přestavbě města především tam, kde byla rozhodná podpora ze strany panující moci ve státě. Kdyby byl císař František Josef I. nevěnoval rozsáhlý prostor hradeb obklopující historické centrum Vídně stavebníkům zdarma, ani obrovský kapitál, který měli vídenští velkopodnikatelé k dispozici, by nedopomohl v tak krátké době k výstavbě Ringstrasse, která se stala symbolem urbanizované společnosti Vídně. V Praze byla situace o to jiná, že nebyla metropolí samostatného státu a že se veškeré dotace ze strany rakouského státu musely po roce 1867 dělit mezi českou a německou „stranu“.

Klub českých turistů, založený v pražské měšťanské besedě v roce 1888, podnítil na Petříně stavbu malé kopie Eiffelovy věže, kterou poznali jeho členové jako senzaci k pařížské Světové výstavby roku 1889. Tato akce v sobě spojovala jak touhu pražských patriotů ukázat sounáležitost se světem evropských metropolí reprezentovaných ne Vídní nebo Berlínem, nýbrž Paříží, tak i reklamu pro „světovost“ výrobků mostárny Českomoravské strojírny a dovednost českých inženýrů, kteří petřínskou rozhlednu projektovali.