První průmyslová revoluce

Podnikatelé se snažili tento nepříznivý stav zlepšit a vypsáním peněžité odměny chtěli podnítit vynález spřádacího stroje. Řešení přinesl až rok 1764, kdy chudý tkadlec James Hargreaves sestavil spřádací stroj s osmi vřeteny, jejichž počet dokázal posléze zvětšit až na osmdesát. Tento stroj byl poháněn lidskou silou a Hargreaves ho pojmenoval Jenny, po své dceři. Příze zhotovená tímto strojem však byla tenká, nepevná a často se trhala. Zlepšením v tomto směru byl spřádací stroj water-frame, poháněný vodním kolem, sestrojený Higshem v roce 1767. Příze se tak stala pevnou, ale stále příliž hrubou. Až v roce 1779 využil Samuel Crompton předchozích poznatků a dokázal spojit přednosti jenny a water-frame. Jeho spřádací stroj, pojmenovaný mule (kříženec), již vyráběl přízi jemnou a dostatečně pevnou.

Díky rozmachu předení byl anglický trh zaplaven přízí a tentokrát začalo zaostávat tkaní. Bylo třeba zmechanizovat i tuto část výroby. To se povedlo Edmundu Cartwrightovi, když v roce 1785 sestrojil první mechanický tkalcovský stav. Rozmach textilního průmyslu vedl k oživení i v dalších výrobních odvětvích, podnítil nové objevy a vynálezy. Například starý proces bělení, kdy se prádlo namáčelo v kyselém mléce a pak viselo na vzduchu i osm měsíců, již samozřejmě nevyhovoval. Nový postup francouzského chemika Bertholleta uvítali výrobci s nadšením, neboť použití chlóru zkrátilo bělení na pouhých pár dní. Také válcový stroj k potiskování látek Thomase Bella z roku 1783 našel rychlé uplatnění ve výrobě, navíc byl v 90. letech upraven i k tištění knih.

Textilní výroba zvýšila nejen poptávku po látkách, ale také po uhlí a železe. Hutní průmysl začal vyrábět železo pomocí koksu a stavba vysokých pecí umožnila vyrábět železo ve velkém. K prvním pokusům použít černé uhlí místo dřevěného došlo již v 17. stol, ale nepřinesly žádoucí úspěch. Teprve roku 1735 Abraham Darby poprvé dokázal tavit železnou rudu výhradně za pomoci černouhelného koksu. Uplatnění Darbyho metody vedlo k mohutnému rozmachu výroba a zejména využívání litiny. Stavěly se z ní mosty, sloužila při konstrukci budov, vyráběly se z ní zbraně, kolejnice či pilíře. Její použití ale omezoval vysoký podíl uhlíku, díky němuž byla velice křehká a tak se ke slovu dostala ocel.

Toto všechno však vyžadovalo velké množství energii, a protože lidská síla dávno nestačila a vodní kolo bylo velice závislé na rozmarech přírody, bylo nutné objevit nový zdroj, který by byl schopen dodat velké množství energie. Konstruktérem nového zdroje energie, parního stroje, se stal mechanik univerzity ve skotském Glawgow James Watt. Využil dosud známých pokusů Otto van Guericka a Denise Papina s tlakem páry a zdokonalil stroj natolik, že mohl být používán ve výrobě. První model svého stroje sestrojil Watt v roce 1765 a postupně ho zlepšoval. V roce 1781 dokázal převést vodorovný pohyb daný posuvem pístu na pohyb rotační a o tři roky později (1784) sestrojil dvojčinný parní stroj, u něhož tlak páry působil střídavě na obě strany pístu. Wattův stroj odstranil závislost na vodní energii, umožnil stavět továrny i na dříve nepoužitelných místech. Dodával energii velkému počtu strojů a umožnil tak bouřlivý rozmach tovární velkovýroby. Všechny součástky parního stroje byly vyrobeny z kovu a vzhledem k tomu, že do sebe musely přesně zapadat, vyžadovala jejich výroba dokonalejší opracování. A tak byla roku 1774 sestrojena první strojní vrtačka a o pár let později válcovací stolice na výrobu ocelových plechů nebo soustruhový suport k vyrábění milimetrově přesných součástek.