19. Historické proměny vztahů mezi Čechy a Němci

První desetiletí československého státu

"Rozumět dějinám" pak poukazuje, že za I. světové války vznikla idea československé státnosti jako obrana proti přetvoření Rakousko-Uherska na stát čistě německého charakteru. Znovu se objevil nerealistický na tehdejší dobu názor na vysídlení Čechů do Bosny a německé nacionální požadavky se před válkou ještě více prohloubily v tzv. Velikonočním programu.

Základní ideou měla být německá Mitteleuropa hrozící obrátit vniveč všechny výdobytky, které česká politika vytěžila z dlouholetého střetávání s rakouskými Němci. Vyvolala nakonec v Čechách odpor, který vyústil ve většinovou nenávist k monarchii a úsilí zřídit vlastní československá stát. To nakonec vedlo k 28. říjnu 1918, kdy deset dnů předtím byla československým odbojem v čele s T. G. Masarykem přijata Washingtonská deklarace proklamující nezávislý československý národ a stát.

Čechoslováci se tak stali většinovým národem (1921 64,79%), který používal jako oficiální jazyk češtinu a slovenštinu, ostatní národnostní skupiny včetně Němců (1921 23,63%) se staly menšinami. Početně největší tvořili Němci, kteří však nebyli stejnorodou skupinou a svou kulturní i politickou identitu spojovali s německým obyvatelstvem těch zemí a států, s nimiž sousedili. Tato různá orientace byla vyjádřena i v pokusech o připojení k různým jiným státním útvarům a proto českoslovenští politici věnovali německé menšině zvláštní pozornost. Němcům nabídli, aby opustili svůj agresivní program a podíleli se na budování nového státu. Dávali vztahu k německé menšině velký význam a vyjadřovali přesvědčení o budoucím dobrém soužití.

U německého obyvatelstva však převažovala snaha uchovat si předchozí nadřazenost a privilegia. Diferenciace vznikla zvláště pak v židovské komunitě, které československý stát zaručil politickou rovnost i menšinová práva. V Čechách se z této minority přihlásila polovina k československé národnosti, třetina k německé a 15 procent k židovské, na Moravě pak v opačném gardu. Největší podíl Židů ve struktuře obyvatelstva bylo na Podkarpatské Rusi, kde se ve své drtivé většině přihlásili národnostně i nábožensky k židovství. Vztah rozhodujících částí německých politiků k nově vzniklému státu byl jednoznačně negativistický hned od jeho vzniku.

K pozitivní změně došlo v létech 1920 - 1932, kdy střízlivěji uvažující němečtí politikové vzali novou realitu na vědomí, a to především sociální a křesťanští demokraté a agrárníci. Tento aktivistický proud německé politiky nabýval postupně na síle a v polovině tohoto desetiletí převládl. Do vlády nakonec vstoupili i němečtí ministři, ale československá strana svou následnou zemskou správní reformou vyšla vstříc jen slovenským požadavkům a znemožnila zřízení převážně německých žup. Navíc revidovala i jazykový zákon, a ten pak ztěžoval i používání německého jazyka v úředním styku. Přesto však koalice českých a německých aktivistických stran vydržela až do posledních měsíců existence první republiky.