19. Historické proměny vztahů mezi Čechy a Němci

Cílem Třetí říše byla totální germanizace českých zemí včetně exploatace její ekonomiky. Od prvních dnů po 15. březnu Němci dali jasně na srozuměnou, že protektorátní autonomie bude postupně omezována a v přímé souvislosti s vývojem připravované války může být kdykoliv vypovězena až přestane existovat vůbec. To potvrdilo brutální odvetné opatření za velké české demonstrace k 28. říjnu, kdy byly zavřeny české vysoké školy, popraveni předáci studentského hnutí a samotní studenti uvězněni v koncentračním táboře. Ruku v ruce přikročili okupanti i k přípravám a pozdější likvidaci Židů a odnětí jejich majetku cestou tzv. "arizace". V německé propagandě se uvádělo, že Židé odcházejí pracovat na východ Evropy a v jejich plánech se uvádělo, že část Čechů neschopných germanizace má později odejít za nimi. Následný otevřený teror vrcholící nástupem Heydricha v září 1941 a krvavou odvetou za zdařilý atentát v létě 1942 na jeho osobu nemohl vést k ničemu jinému než k rostoucí nenávisti, ústící do plánu na odvetu, počítajícímu s vysídlením Němců z českých zemí. Vůdčí osobností zahraničního, ale i domácího odboje proti Němcům se stal Edvard Beneš.

Úzkostlivě se snažil obnovit Československo s platnými předpisy, zejména ústavní listinou z roku 1920. Jednou z důležitých otázek pak bylo vyřešení vztahu k československým Němcům, kdy na jedné straně stálo česko-německé protinacistické a demokratické spojenectví a na druhé převážná část sudetských Němců, kteří podpořili německé plány na rozbití předmnichovské republiky. Beneš zpočátku se snažil německé demokratické hnutí v exilu, zejména sociálně demokratické, zapojit do vznikajících státních orgánů, ale po Lidicích a Ležácích se ostře radikalizovalo u domácího odboje protiněmecké mínění.

Budoucí poválečné hranice Beneš původně necharakterizoval jako předmnichovské a snažil se hledat různá pragmatická východiska. Odhalování nacistických zločinů v celé jimi okupované Evropě změnilo postupně i mínění vítězných mocností, které jako celkové řešení přijaly odsun německých menšin ze všech jimi ovládaných území. Definitivně pak o tom rozhodla postupimská konference v srpnu 1945 Velké Británie, SSSR a USA, která rozhodla též o řádném transferu Němců také z ČSR.

Závěrečná část knihy "Rozumět dějinám" odpovídá na otázku, zda dané vyústění tvrdého nacionálního radikalismu vůči Němcům bylo nutné, když již bylo jasné, že česká národní existence je zajištěna. Odpovídá, že to byl jen logický důsledek toho, co české obyvatelstvo do posledního dne války prožívalo. Brutální teror pokračoval a ještě v květnu 1945 na pokyn K. H. Franka, jednoho ze sudetoněmeckých vůdců, pokračovaly popravy českých vlastenců. Hrůzný postup okupačních vojsk vůči často bezbrannému obyvatelstvu při květnovém povstání v posledních dnech války nemohl nevyvolat brutální jednání na některých SS-manech, vojácích a německých civilistech.