20. Struktura a charakter současných politických stran v kontextu vývoje 19. století

Odlišný vývoj počátkem 20. století prožíval stranický systém na zemské úrovni. Český zemský sněm byl volen nadále podle zastaralého kuriového systému z 60. let 19. století (značné zastoupení šlechty, omezené volební právo, úplná absence sociálních demokratů a některých dalších masových stran) stále více paralyzován německými obstrukcemi (které následovaly po předchozích etapách českých obstrukcí). Po volbách na Český zemský sněm roku 1908 byl tento zákonodárný sbor zcela ochromen a nemohl řádně fungovat. V roce 1913 ho vláda nechala rozpustit (takzvané Anenské patenty) a nahradit technokratickou zemskou správní komisí. Na Moravě byla situace jiná; Moravské vyrovnání z roku 1905 dosáhlo kompromisu mezi českou a německou populací a uskutečnily se podle něj volby roku 1906. Ve Slezském zemském sněmu byli Češi nevýznamnou menšinou.

S rozvojem stranického spektra se posouvaly i metody stranické organizace a práce. Honorační strany byly od konce 19. století nahrazovány stranami masového typu (v politologické teorii tento proces je označován jako versäulung - „sloupovatění“ politického života), s jasně definovaným členstvím a satelitními organizacemi (odbory, profesní sdružení, hospodářská družstva, tisk apod.) Identické procesy probíhaly i mezi německým obyvatelstvem českých zemí, kde původní převaha liberální německé strany byla nahrazena stavovskou a ideologickou pluralitou.

Proměny stranického spektra po vzniku ČSR

V měsících před i po vyhlášení samostatného Československa probíhalo v českém politickém systému přeskupování sil. V únoru 1918 se sloučilo několik měšťanských, národně-liberálních formací (včetně mladočechů a staročechů) do České státoprávní demokracie, která se v roce 1919 proměnila na Československou národní demokracii. V dubnu 1918 se národně sociální strana přejmenovala na Českou stranu socialistickou a upravila svůj program, když se od původního nacionalismu posunula k levicovým pozicím. Reformou prošel i katolický tábor, kde se několik křesťansko-sociálních a katolicko-konzervativních stran spojilo a vznikla Československá strana lidová.

Prvním volebním soubojem v novém státě byly komunální volby roku 1919. Probíhaly jen v českých zemích a přinesly drtivé vítězství levice. U etnicky českých voličů získala nejvíce hlasů Československá sociálně demokratická strana dělnická (32,5 %), následovaná další levicovou Československá strana socialistická (17,3 %). Třetí skončila Republikánská strana československého venkova (15,3 %), další místa obsadila Československá strana lidová (9,8 %) a Československá národní demokracie (9,6 %). Dosud roztříštěné politické spektrum se dočasně proměnilo na stranický systém s dominancí levice. Dvě vítězné levicové strany pak společně s třetí agrární stranou utvořily takzvanou rudozelenou koalici. Podobné výsledky přinesly i první celostátní volby do Národního shromáždění roku 1920. Vzhledem k utvoření unitárního československého státu se české politické spektrum začalo proměňovat i integrací se stranickými subjekty na Slovensku (později i na Podkarpatské Rusi). Výrazně v tom v průběhu 20. let pokročili sociální demokraté a agrárníci (fúze se Slovenskou národní a rolnickou stranou), dočasně se se slovenskými katolíky (Slovenská ľudová strana) integrovali i čeští lidovci.