20. Struktura a charakter současných politických stran v kontextu vývoje 19. století

Sedm základních politických stran (včetně komunistů) si tak udrželo své pozice a to i v posledním lidovém hlasování za první republiky, kterým byly komunální volby roku 1938 konané již v atmosféře mezinárodního napětí. Na rozdíl od českého politického spektra proběhl v německém táboře integrační zlom a dominantní politickou silou se stala Sudetoněmecká strana.

České politické strany v období druhé republiky

Mnichovská dohoda přinesla radikální územní ztráty ale i otřes politického a stranického systému. V rámci druhé republiky došlo k cílené redukci počtu politických stran, protože právě těžkopádná a komplikovaná struktura rozhodování v prvorepublikových koalicích byla označována za jednu z chyb předmnichovského Československa. Za druhé republiky se utvořily pouze dvě politické strany: Strana národní jednoty, která zahrnula bývalé agrárníky, živnostníky, lidovce, národní demokraty (národně sjednocené) a část národních socialistů, a Národní strana práce, v níž se soustředili bývalí sociální demokraté a část národních socialistů. Sloučily se i některé satelitní stranické organizace. Komunistická strana Československa nemohla pokračovat ve svém fungování, mandáty jejích poslanců a dalších zvolených zástupců zanikly, řadoví členové KSČ se ovšem mohli angažovat v Národní straně práce. Obě zbylé politické strany byly výlučně české (vzhledem k federalizaci Česko-Slovenska na podzim 1938 se na Slovensku utvořil separátní politický a stranický systém). Politický systém druhé republiky označován jako autoritativní demokracie existoval jen několik měsíců. Během nich postupně v Straně národní jednoty sílily protidemokratické, totalitární a pronacistické tendence, zatímco Národní strana práce ztrácela vliv. Žádné volby se na území českých zemí v této době nekonaly. Role parlamentu byla oslabena zmocňovacím zákonem, takže Národní shromáždění se naposledy sešlo 16. prosince 1938.

Po německé okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 stranické spektrum zcela zaniklo. Jedinou politickou stranou povolenou v Protektorátu Čechy a Morava bylo Národní souručenství, které ale mělo rys masového sdružení (členy byli téměř všichni dospělí muži české národnosti) působícího v totalitních podmínkách. Jeho role se během okupace navíc postupně vytrácela.

České politické strany v letech 1945–1948

Po druhé světové válce se v českých zemích obnovil částečný politický pluralismus. Již na jaře 1945 byla ustavena Národní fronta Čechů a Slováků jako politické ústředí československých stran hlásících se k výstavbě obnovené republiky. Národní fronta v této době fungovala jako všenárodní koalice, která ale nezahrnovala všechny politické proudy předmnichovského Československa. Vznik nových politických stran podléhal navíc souhlasu Národní fronty. V parlamentních volbách roku 1946 tak v českých zemích kandidovaly jen čtyři strany. Výsledkem voleb (v českých zemích) byla dominantní pozice Komunistické strany Československa. Na druhém místě, ale s výrazným odstupem skončila Československá strana národně socialistická, pak Československá strana lidová a jako poslední Československá sociální demokracie. Ze čtyř těchto subjektů jen lidová strana nebyla stranou levicovou. Zcela zanikla agrární strana, živnostenská strana i politické formace národně-liberálního a národně-konzervativního charakteru, jakými byli meziváleční národní demokraté.